Sumpersko.net

Kdo zažil, nikdy nezapomene na dramatické události spojené s okupací Československa v srpnu 1968. V noci z 20. na 21. srpna uhasly naděje na lepší budoucnost.

Okupanti v zemi zůstali následujících třiadvacet let. „Když k nám přišli, bylo mi sedm. Trávila jsem prázdniny s babičkou na chatě v Koutech nad Desnou. V noci nás vzbudil kluk od sousedů, bušil na dveře a volal, že je válka,“ vybavuje si Šumperačka Renata Mašindová. Hned po rozednění vypukla v obci panika. Lidé poučení prožitkem dvou světových válek, kdy byl nedostatek potravin a obyvatelstvo trpělo hlady, vzali útokem místní obchod. Nakupovali vše, co se dalo jíst a aspoň nějakou dobu uskladnit. „Pamatuji si, jak jsme stáli v nekonečně dlouhé frontě. Nudila jsem se, ale babička se nedala přesvědčit, abychom přišli jindy, až nebude tolik lidí,“ vzpomíná Renata.

Konec prázdnin v srpnu 1968 se opravdu nevydařil. Děti ještě nevěděly, co přichází, ale dospělí chvílemi jednali až zkratovitě. „Babička volala rodičům a vyžadovala po nich, aby pro nás okamžitě přijeli. Bála se a nechtěla si nechat vysvětlit, že se nedá projet, protože všude na cestě jsou okupanti,“ vypravuje Renata zážitky, které byly pro sedmileté dítě nesmírně traumatizující. Následující dvacetiletí pak žila ve městě, kde se usídlila okupační armáda. Šumperáci nikdy nezapomenou na nepořádek, který panoval v domech obývaných rodinami důstojníků, na novinový papír v oknech namísto záclon ani na zápach levných voňavek šířící se kolem namyšlených důstojnických paniček.

Rusky s elánem sobě vlastním plenily šumperské obchody. Skoupily vše, co jim přišlo pod ruku, u oděvů a obuvi dokonce ani na velikost nehleděly. Co se jim nehodilo, posílaly příbuzným domů, kde byli vděční za jakékoliv zboží „ze západu“. Vojáci s oblibou pořádali předem neohlášené přesuny, kdy se ulicemi valily nekonečné kolony tanků. Bezmocní Šumperáci se zavírali ve svých bytech, nikdo se neodvážil vyjít ven, celé město prostoupilo všudypřítomné dunění a zápach nafty. S dodržováním dopravních předpisů si Rusové hlavu nedělali. Kdo se s nimi na silnici setkal, měl smůlu. Několik lidí střet zaplatilo životem.

Pobyt okupačních vojsk provázely i drobnější nepříjemnosti, k jakým patřily například vši, které vojáci opakovaně přiváželi. Obtěžující paraziti tehdy zřejmě patřili k běžnému životu Rusů. Jeden z důstojníků okupační armády se dokonce nechal slyšet, že Čechoslováci nejsou kulturní národ, protože nedbají na hygienu. K tomuto závěru došel poté, co v Šumperku marně hledal odvšivovací stanice, které bylo v tehdejším Sovětském svazu zvykem navštěvovat.

Obyvatelé Šumperka se museli s tvrdou realitou vyrovnat. Otevřeně hovořit mohli jen v soukromí. Okupanty pokud možno ignorovali. Našli se kolaboranti, kteří s nimi kšeftovali, ale většina lidí na ně hleděla spatra. Renata Mašindová za normalizace dospěla a začala pracovat v šumperské knihovně. 

Druhý, pro ni klíčový 21. srpen prožila v roce 1989. „Domluvily jsme se s kolegyní Lenkou Havlíčkovou, že na památku smutného výročí přijdeme do práce v černém. Sotva se objevila první z nás, kolegové se ptali, kdo umřel. Dorazila druhá a všem to bylo jasné,“ líčí Renata. Mladé ženy si zadělaly na velký problém a to ještě odpoledne vyrazily na koncert Jaromíra Nohavici, po kterém vyšly se zapálenými svícemi v rukou do parku u Domu kultury. „Bylo nás víc, usadili jsme se u jezírka, nic špatného jsme nedělali, ale hned druhý den měla tehdejší ředitelka knihovny na stole udání,“ vzpomíná Renata. Vedení zvažovalo dokonce propuštění obou mladých žen z práce. K vyhazovu naštěstí už nedošlo, v knihovně pracují dodnes. „Patříme ke generaci, pro kterou 21. srpen nikdy nebude znamenat obyčejné datum v kalendáři,“ říká Renata Mašindová.