Sumpersko.net

Dne 20. prosince 2007 oznámil kancléř Jiří Weigl dopisem předsedovi spolku Šalamoun Johnu Bokovi, že pan prezident snížil cestou milosti trest jisté odsouzené, jejíhož omilostnění se spolek Šalamoun opakovaně dožadoval. Paní odsouzená pak okamžitě požádala o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu. Vrátila se domů na den přesně včas, aby se ujala péče o právě narozeného vnoučka, jehož těžce nemocná maminka, její dcera, by se o něj bez pomoci nemohla starat.

Došli jsme tak na konec klopotné cesty, nastoupené v říjnu r.2005 po prvním setkání s žadatelkou po jejím nezdařilém sebevražedném pokusu. První žádosti o milost pan prezident nevyhověl, ale požádali jsme znova. Nespolehli jsme se ale pouze na mizivou naději úspěchu žádosti. Pustili jsme se do pokusu o dosažení povolení obnovy procesu. Měli jsme štěstí: soud věnoval projednání žádosti mimořádnou péči. Řízení trvalo přibližně rok a bylo při něm provedeno velmi obsáhlé dokazování.  Po každém veřejném jednání jsme poslali panu prezidentovi zprávu o vývoji dokazování.

Situace se vyvíjela pro obžalovanou příznivě, takže na poslední veřejné jednání jsem jel v naději, že rozhodnutí soudu bude kladné. Předpokládal jsem, že v obnoveném řízení naše chráněnka dosáhne ne-li zproštění, tedy aspoň podstatného snížení trestu. Ale poslední provedený důkaz nevyzněl tak dobře, jak jsme očekávali, a soud nakonec obnovu nepovolil. Opět jsme informovali pana prezidenta. Byli jsme v koncích. Ale nakonec jsme se mohli radovat, protože pan prezident udělil naší chráněnce milost. Proč tedy píši o smutném výročí? Protože od té doby již pan prezident žádné naší žádosti nevyhověl, pominu-li zastavení trestního stíhání námi podporovaného obžalovaného ze dne 15. dubna 2008. Pokud v tomto článku užívám pojem „milost“, mám vždy na  mysli změnu nebo zrušení rozsudku, nikoli abolici. 

Nikdy jsme žádostmi o milost neplýtvali. Díky pokračujícímu dialogu s panem prezidentem a jeho spolupracovníky jsme pochopili, že milost v pojetí Václava Klause není další mimořádný opravný prostředek, napravující selhání justice, ale akt slitování s odsouzenými, které postihly nějaké další pohromy, nebo kteří něčím vyvážili svou vinu. Byli jsme spokojeni, když se občas na někoho z námi podporovaných žadatelů usmálo štěstí.

Přiměřeně páně prezidentovým zásadám našich či námi podporovaných žádostí bylo „jako šafránu“ (pravda, naše „špetka šafránu“ je poněkud větší než ta jeho). Obecně žádáme o milost neradi. Šli bychom raději cestou podnětů ke stížnosti ministra pro porušení zákona, jenže ta byla pro nás zejména za působnosti Jiřího Pospíšila v čele ministerstva téměř stejně neprůchodná jako cesta přes Hrad. Úspěšnost našich nebo námi podporovaných žádostí se blížila deseti procentům. Ale od 20. prosince 2007 klesla na nulu. Časem nám začalo být nápadné, že nikdo neověřuje naše údaje o vzorném přístupu našich chráněnců k výkonu trestu. Využitím možností zákona o svobodném přístupu k informacím jsme pak zjistili, že Kancelář prezidenta republiky se neshání po spisech našich chráněnců, nejvýš zcela výjimečně si vyžádá rozsudek. Působilo to na nás dojmem, že zamítnutí našich žádostí je dáno předem.

Souběžně s tím pan prezident i jeho blízcí spolupracovníci dali opakovaně najevo, že  si činnosti spolku Šalamoun váží. Ostatně trojí nominace předsedy spolku Šalamoun Johna Boka jako prezidentova kandidáta na funkci veřejného ochránce práv je oceněním svého druhu. Byli jsme také přijati panem prezidentem k pracovním rozhovorům. Při té příležitosti jsme ho poznali jako příjemného společníka, z něhož vyzařuje empatie, a velmi pozorného, soustředěného posluchače, zcela nepodobného onomu arogantnímu Klausovi, zpodobňovanému některými novináři. A máme důkazy o tom, že aspoň některými ze zamítnutých žádostí se pan prezident osobně zabýval.

Zabýváme se převážně složitými případy s vysokými tresty, u nichž se domníváme, že došlo k pochybení justice, což samozřejmě pro  pana prezidenta nic neznamená: napravováním vad trestního řízení by zasahoval do nezávislosti moci soudní. Žádáme proto jen tehdy, jsou-li pro udělení milosti navíc dány humanitární nebo jiné vážné důvody, a odsouzený vyčerpal řádné a zpravidla i mimořádné opravné prostředky. Někdy žádáme jen o snížení trestu. Ale pro naše chráněnce je patrně příděl milostí vyčerpán.

Je pravda, že dvakrát jsme žádali o milost pro odsouzeného, kterému se před námi podařilo utajit, že je stíhán ještě v jiném řízení, což by mohlo snižovat naši důvěryhodnost. V jednom případě jsme žádost včas stáhli, v druhém až po upozornění prezidentskou kanceláří; tento žadatel byl ale později zproštěn obžaloby. Nikdy ale nešlo z naší strany o záměr a myslím, že nás omlouvá, že jako amatérská organizace nemáme takové možnosti k prověřování žadatelů, jakými jsou vybaveny státní orgány. Když jsme projevili nespokojenost se způsobem projednávání námi podporovaných žádostí, dostalo se nám od spolupracovníků pana prezidenta poučení, že milost je vlastně svébytnou formou nespravedlnosti.

Je to jistě pravda, ale kladná nespravedlnost vůči jednomu odsouzenému může přímo bolet odmítnuté žadatele, jejichž předpoklady pro udělení milosti jsou srovnatelné s těmi, jež pomohly z vězení omilostněnému. Jedna, byť kladná nespravedlnost tak spouští řetěz dalších. Týká se to například  odsouzených za vraždu na sklonku platnosti „starého“ trestního zákoníku. Mezi nimi je malá skupina provinilců, kteří by mohli dosáhnout snížení trestu, kdyby soudy přesoudily jejich věc podle nového trestního zákoníku, do něhož byl zaveden zločin „zabití“, zohledňující psychický stav pachatele ve chvíli spáchání skutku. Kdyby tato možnost byla nedostupná všem stejně, nepociťovali by daný stav věci jako křivdu. Ale stalo se, že kvůli složitosti řízení se trestní stíhání jisté vražedkyně nemluvněte protáhlo přes přelom roků a platnosti trestních zákonů. Poslední soudní řízení v její věci proběhlo počátkem ledna r.2010 a soud při vyhodnocení jejího jednání použil předpisu, který je pro ni příznivější: odsoudil ji za zabití a poněkud jí snížil předchozí trest, uložený za vraždu. Tím se jí otevřela možnost žádat o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu. Pak jí ještě pan prezident dvakrát udělil milost a všichni ostatní, jimž by použití paragrafu o zabití ulehčilo, zoufale zírají přes mříže na tuto pozitivní nespravedlnost. Je mezi nimi odsouzený, který navíc  nezaviněně přišel o možnost hájit se ústavní stížností tím, že podle státem stanoveného pravidla použil služeb advokáta, jenž bohužel propásl procesní lhůtu. „Venku“ na něj čeká dítě, jež vlastně ani nezná, protože se narodilo těsně před nástupem trestu.

Jak je zřejmé z příběhu, zmíněného v úvodu, cesty k nápravě nebo zmírnění nespravedlivých rozsudků bývají zdlouhavé a trnité. Nedobrovolně na nich sdílíme trápení našich chráněnců, jejich zoufalství při nezdarech a smutek jejich rodin. Proto je pro mne den 20. prosince smutným výročím, i když jsme tehdy dosáhli úspěchu.