Sumpersko.net

Ze severních Čech přicestoval litoměřický policista Tomáš Lisec na extrémní závod Rock Point – Horská výzva 24 hodin. Jak už samotný název naznačuje, běžecký závod v horském prostředí byl vypsán na čtyřiadvacet hodin. V Jeseníkách, kde se běžci při závodě pohybovali na trati mezi areálem Kouty a horní nádrží na Dlouhých stráních, Lisec zvládnul osm třináct a půl kilometrových okruhů. Mezi jednotlivci mu nakonec patřila solidní sedmá příčka.

Tomáši, co prvního tě napadlo, když jsi doběhl do cíle, tedy skoro po 24 hodinách běhu?

Tomáš Lisec: Že už nemusím jít do dalšího kola, je to konečně za mnou a já si sednu, lehnu a už nemusím zkrátka vůbec nic. Byla to strašná úleva.

Sedmé místo je parádní výsledek. Jsi spokojený?

Tomáš Lisec: Jsem naprosto spokojený. Přiznám se však, že když jsem po čtvrtém nebo pátém kole viděl na světelné tabuli mé průběžné páté místo, v duchu jsem si na něj pomýšlel, bohužel to nevyšlo. Do závodu jsem šel s tím, že bych se rád vešel do první patnáctky, takže sedmé místo je vlastně nadplán. 

Jesenická 24hodinovka je papírově tou nejtěžší v Česku, bylo to opravdu tak?

Tomáš Lisec: Okruh je vážně hodně těžký a celkem dlouhý. Prakticky nikde si člověk moc neodpočine. Kopec nahoru je dlouhý a strmý. Pak přiběhnete na konec stoupání a před sebou máš nepříjemný asfaltový seběh, kde nohy doslova pláčou. Následuje pasáž černé sjezdovky a trail v lese. Zde je to hlavně v noci náročné na pozornost, aby se člověk nezranil, neuklouzl. Mohl by mít po závodě. Řekl bych tedy, že nejextrémnější z hlediska zvoleného okruhu skutečně je. Výhodou však je to, že závod se koná na začátku listopadu, kdy je ještě relativně slušné počasí. Být k tomu všemu ještě hluboké mrazy, sníh, vítr, jako např. na letošní lednové čtyřiadvacítce v Lysé, byl by to vážně pekelný závod.

Jak vůbec vypadal tvůj průběh závodu?

Tomáš Lisec: Před závodem jsem avizoval, že začátek půjdu s rozumem a v klidu. Ale copak to jde, když všichni po startovním výstřelu letí jak šílení a běží jako by byl závod jen na jedno kolo? Neudržel jsem se a snažil jsem se být už od začátku vpředu.

Co bylo na trase či na celém závodě nejtěžší?

Tomáš Lisec: Nedá se říci, co bylo nejtěžší. Stoupání na Dlouhé stráně bylo kruté, snad ale ještě horší byl cca tříkilometrový asfaltový seběh, ten mě osobně fyzicky a především psychicky týral. Asfalt nesnáším.

Takže to určitě musela přijít i nějaká krize. Kdy, jak se projevila a jak jsi ji řešil?

Tomáš Lisec: Krize na mě dopadla v pátém okruhu, byl to můj nejpomalejší čas ze všech okruhů. Cítil jsem, že v kopci nemám tah, navíc se mi chtělo spát. Po doběhnutí do depa jsem si dal lehké jídlo a na 25 min jsem tvrdě usnul. Do šestého kola jsem vyrazil jako zcela jiný člověk. Do kopce mi to vážně letělo. Sice jsem přišel téměř o půl hodiny, ale jsem přesvědčený, že jsem se rozhodl správně. Odpočinek mi vlil do žil novou energii.  

Co jsi jedl během závodu?

Tomáš Lisec: Víceméně jsem jedl to, co bylo k dispozici na občerstvovacích stanicích, tzn. banány, koláče, sušenky. Po třetím kole jsem sladké prokládal i salámem, k němu rohlíky. K pití, vodu, čaj, colu, iontové nápoje. Po pátém kole, pro mě krizovém, jsem snědl rizoto, k němu malé pivo. Člověk má při tak dlouhém závodě žaludek jako na vodě, pak už ani nechce jíst, nemá chuť k jídlu, nemá chuť na slané, sladké, na nic. Musí se však přinutit, jinak by samozřejmě následovala slabost a pokles výkonu.

Jak se dá na takový extrém připravit?

Tomáš Lisec: Připravit se na tento typ závodu určitě dá. Sportuji již od útlého věku. Veškerý sport, který provozuji nebo jsem dříve provozoval, považuji jako trénink. Miluji hory, vysokohorskou turistiku. Dlouhé, náročné, několikadenní tůry natěžko jsou výbornou silovou a vytrvalostní průpravou. Stejně tak dlouhé běžecké, cyklistické a běžkařské tréninky a závody. Jeden měsíc před tímto závodem jsem zařazoval do svého tréninku opakované výběhy dlouhých kopců.  

Není to tvá první 24hodinovka, jak člověka vůbec napadne jít do takového extrému?

Tomáš Lisec: Mám rád tyto výzvy, dobrodružství. Rád se překonávám, zkouším, čeho všeho je člověk schopen, co dokáže vydržet. Podmínkou je hlavně to, že člověka musí tento způsob seberealizace bavit a naplňovat. Já to mám spojené i s láskou k horám, přírodě. Měřit síly s ostatními, překonávat hranice svých možností, sebe sama, navíc v tak krásných lokalitách, to je přeci úžasné.

Co je tedy hlavní motivací?

Tomáš Lisec: Především nechci zklamat sám sebe, manželku Janču, přátele, kteří mi drží palce. Hnacím motorem je pro mě myšlenka na slušné umístění v cíli, pro jehož dosažení jsem ze sebe vydal všechno.

Co tělo prožívá s odstupem několika hodin po doběhu a jak vypadá následných několik dnů poté?

Tomáš Lisec: Následující den po závodě je nejhorší. Už jen vstát z postele není legrace. Ten, kdo nevěděl, co mám za sebou, se mohl v pondělí docela slušně bavit. Úterý již bylo ale podstatně lepší. Ve středu večer jsem již měl florbalový trénink, který však nebyl ideální. Ačkoliv jsem si myslel, že nohy jsou již fit, opak byl pravdou, únava ze závodu, spánkový deficit, necítil jsem se moc dobře. Kdybych nepracoval, naordinoval bych si spánek, masáže, vířivku apod. regenerační činnosti

Půjdeš do toho znovu?

Tomáš Lisec: Hned po doběhnutí do cíle jsem věděl, že za rok přijedu znovu. Závod na mě udělal celkově velmi kladný dojem. Nádherná příroda, těžký okruh, výborné zázemí, perfektní, milý tým pořadatelů, prostě není se o čem rozmýšlet.