Sumpersko.net

Šestnáct příběhů od 13 autorů na 131 stranách formátu menšího než A5, a to včetně ilustrací i portrétů spisovatelů, nabízí nový, už desátý přírůstek edice Město čte knihu nakladatelství Veduta. Štítecký vydavatel Pavel Ševčík opět přichází s útlým svazkem koncipovaným jako ideální čtení do vlaku, o přestávce či pro posezení na lavičce v parku. Tomuto pojetí nahrává i zvolený žánr „pohádek nejen pro dospělé“.

Označení „pohádky“ se objevuje už v podtitulu souboru O kamnech na jižní točně. Přesto o pohádku jako literární žánr, vycházející z ústní lidové slovesnosti, ve většině případů vůbec nejde. O to atraktivnější čtení kniha nabízí. Redaktorka Zdeňka Daňková myslela na čtenáře každého věku, jimž představuje ukázky z tvorby různých generací autorů. Nejmladším přispěvatelem je pětadvacetiletý Jaroslav Žváček, nejstarším loni zesnulý Ilja Hurník. Zveřejněné příběhy lze označit za moderní pohádky, které v podání autorů všech generací ukazují, jak se v průběhu času měnil přístup k tomuto literárnímu žánru.

Jiří Suchý je v Pohádce o dlouhé cestě semaforsky hravý, z prózy přechází do volného verše a zase zpět, cítíme uvolněnou atmosféru 60. let, kdy dílko vzniklo. Povídky Ilji Hurníka z knihy Jak se hraje na dveře a Aloise Mikulky ze souboru Dvanáct usmívajících se ježibab, reprezentující počátek 70. let, představují perly laskavého humoru z dob, kdy autoři museli témata své tvorby pečlivě zvažovat. Příspěvky současných autorů zase dokumentují fakt, že pohádka se v posledních desetiletích proměnila v žánr fantasy, jehož různé podoby představují Petra Braunová, Martin Fahrner, Markéta Pilátová, Anna Šochová či Františka Vrbenská. Pouze zavedený autor fantasy příběhů Jaroslav Mostecký si tentokrát střihl „pohádkový horor“. Další žánrový posun lze zaznamenat u nejmladší generace tvůrců. Jak Jaroslav Žváček, tak Jiří Brož nasazují satirický tón a zaujatě se vyjadřují k aktuálním problémům.

Zvláštním způsobem ze souboru vyčnívá pohádka Petr má medvěda nebo co. Ačkoliv Ludvík Vaculík je nejstarším žijícím zastoupeným autorem, jeho příspěvek překvapivě působí nejvíce novátorským dojem. A přitom se Vaculík zřejmě největší měrou ze všech prezentovaných tvůrců obrací k tradicím lidové slovesnosti, žánrově se pohybuje na pomezí prózy, poezie a dětské říkanky. Současný a záměrně nekomplikovaný jazyk „dětského“ vyprávění ničím neprozrazuje rok narození autora 1926. Úsměvný a poetický příběh o nejednoduchém vztahu vnuka s prarodičem je spíše než pro děti svéráznou pohádkou pro dědečky. Nesnadno uchopitelný text v budoucnu ještě zamotá hlavu nejednomu literárnímu vědci, pokoušejícímu se o jeho seriózní interpretaci.

Navzdory zařazení „pohádky nejen pro dospělé“ je soubor O kamnech na jižní točně žánrově nesmírně pestrý a nabízí jak humor, tak zamyšlení. Bránici spolehlivě nadzvednou povídky Čistírna a Výlet do hor od Aloise Mikulky, titulní příběh O kamnech na jižní točně Zdeňka Šmída i „hudební pohádky“ Ilji Hurníka. Autoři Braunová, Mostecký, Pilátová, Šochová a Vrbenská stavějí především na barvitě vylíčeném příběhu. Fahrner přichází s poutavě odvyprávěnou moralitou o tom, že každý je strůjcem svého štěstí. Šochová líčí, jak nepohodlná může být pravda, a jaké hrůzy dokáže napáchat ten, kdo se s ní nechce smířit. Stopy ve větru Františky Vrbenské přinášejí metaforický příběh o tom, že i vlci se mohou chovat lidsky, zatímco lidé hnaní touhou po majetku přebírají vlčí způsoby.

Především na dětského čtenáře se ve svých příspěvcích obracejí Braunová, Mostecký a Pilátová. Mosteckého pohádka je plná dětsky hravého humoru. Braunová dokáže zábavným způsobem konstatovat, že projít pubertou není snadné dnes, a jednoduché to nebylo ani před sto padesáti lety. Pilátová je jedinou autorkou ve výběru, která nepřichází s uceleným, uzavřeným příspěvkem. Její Kiko a tulipán je napínavou expozicí k rozsáhlejšímu příběhu.

Povídka Jiřího Brože Nejlepší o dehumanizovaném prostředí Firmy, kde se hlavní důraz klade na výkon a zisk, zajímavým způsobem demaskuje hlavního hrdinu. Důstojnou tečkou na závěr je příspěvek nejmladšího autora Jaroslava Žváčka. Humorné vyprávění o byrokracii v pekle odkazuje k příběhu Jiřího Tunkla z Brníčka, jenž byl podle pověsti krutý k poddaným, a proto po smrti musí orat rybník. Žváček historku domyslel až do 20. století, kdy komunisté chtěli na horním toku Moravy vystavět přehradu a Tunkl navštívil prezidenta Klementa Gottwalda, aby mu záměr rozmluvil.

Pečlivě vypravenou knížku doplňují ilustrace Věry Kovářové, která citlivě postihuje jak poetičnost, tak dějovost příběhů. Díky tomu, že je nazírá jakoby dětsky zjednodušeným pohledem, si vystačí s černobílými kresbami. Pouze na titulní straně přechází od zlehka načrtnutého tučňáka a lachtana a bílé plochy antarktických plání ke kamnům, z jejichž různobarevného kouře povstává polární záře. Jako by tím zároveň dokreslovala pestrost žánrů knihy, které vzešly z toho jediného – pohádkového.