Sumpersko.net

Investigativní novinář, nebo hlídací pes demokracie je označení pro žurnalistu, který pro čtenáře hlídá nejen veřejné činitele, politickou scénu, staví hráz proti korupci. Nebojí se rozkrývat a pojmenovat kriminální kauzy, které jsou v rozporu nejen se zákony, dobrými mravy a morálkou.

Největší úspěch ve světovém měřítku investigativních novinářů je odhalená aféra Watergate, která ukázala navíc, že jejich činnost může být i nebezpečná.

Samotná práce investigativního novináře by se měla řídit požadavky novinářské etiky, jejímž základem je nezveřejňovat neověřené údaje, nepřekrucovat skutečnosti a respektovat lidskou důstojnost.

Mezi novináře, který je takovouto činností znám v Olomouckém regionu patří Jiří Mareček, se kterým jsem vedla rozhovor o zákulisí jeho práce.

Kolik let pracuješ jako novinář?

Jiří Mareček: Strašně moc! Mám pocit, že to trvá celý můj dospělý život, což  samozřejmě není pravda. Žurnalistice se věnuju skoro osmnáct let... Nebude to nadsázka, jestliže řeknu, že jsem kvůli tomu odsunul na vedlejší kolej významnou část svého soukromého života a úspěšně si tím zruinoval pár docela slibných vztahů. V té době ale ještě tahle práce měla smysl, takže si to moc nevyčítám...

Chceš říct, že dneska už práce novináře smysl nemá?

Jiří Mareček: Rozhodně má. Respektive by měla, pokud by kritické množství z nich nebylo jenom mediálními pěšáky,  bez kreativity a elementární osobní odvahy.  Velká část z nich skončila jako vazalové, fyzicky závislí na pravidelném příjmu a psychicky na sociálním statusu... To je konstatování. Buďme ale spravedliví – takhle dopadlo 95% společnosti. Stali jsme se nevolníky hypoték, slev, pochybných společenských norem a médií... Reálné svobody máme asi tisíckrát míň, než  si  umíme přiznat.

Stál jsi u zrodu dvou regionálních novinových titulů, jak na to vzpomínáš?

Jiří Mareček: Byly to velmi dynamické a kreativní časy, tím myslím hlavně dobu, kdy jsem začínal v Moravském severu. Psal jsem reportáže, hledal témata, a taky po nocích vyvolával fotky, které jsme s kolegy pořídili do aktuálního vydání. Pro mě byl tenkrát normou šesti, ale často i sedmidenní pracovní týden... Poté, co Moravský sever koupili němečtí majitelé, jsem se rozhodl odejít. Zjednodušeně řečeno,  intuitivně jsem vycítil, že nastává „éra mediálních pěšáků“, ačkoli tehdy bych to tímto termínem ještě neuměl pojmenovat...

A pak přišel Týden na Severu...

Jiří Mareček: Něco přes rok jsem si intenzivně užíval mediální svobody a pracoval na knížce o historii. Pak  za mnou přišel bývalý majitel Moravského severu, s tím, že má v plánu založit nový týdeník. Bral jsem to jako dost zajímavou zkušenost, možnost rozjet a vymyslet úplně nový projekt z ničeho. Jako šéfredaktor jsem tam působil do letošního května...

Co se stalo?

Jiří Mareček: Noviny loni koupil nový vlastník. Postupně se ukázalo, že máme dost odlišné představy... Dopadlo to tak, že v jednom z dubnových vydání už nemohl vyjít článek o sporech kolem regionálního projektu VHZ, na který měla Evropská Unie uvolnit skoro jednu a půl miliardy.  Půl hodiny předtím než mělo hotové vydání novin odejít do tiskárny, olomoucký editor oznámil, že si vedení nepřeje, aby tam takový článek o VHZ vyšel... Takže existují dvě verze titulní strany. „Před“ a „Po“ intervenci...

Neříká se tomu cenzura?

Jiří Mareček: Připouštím, že se pro tu situaci takový termín asi nabízí... A jsem vlastně rád, že k ní došlo. Potvrdila se tak přinejmenším část toho, co jsem do té doby mohl jenom předpokládat. Ani seznam těch, kdo tu bruselskou dotaci pomáhali naporcovat ještě dřív, než vůbec mohla dorazit, už myslím dneska nebude žádným velkým tajemstvím...

Být běžným voličem, byl bych velmi obezřetný, komu z těch lidí, kteří si už doslova vyseděli místa na kandidátkách, dám hlas, a jestli vůbec... Evropské dotace jsou svým způsobem něco jako soft bombardování. Představ si, jak to dopadne, když mezi hejno slepic hodíš několik palačinek. Ptáci propadnou hysterii individuálního zájmu. Místo palačinek si představ dotace a projekty, koho dosadíš místo slepic, to nechám na tobě... .  Ale každopádně tam už na hájení společného zájmu celé komunity nezbude moc místa...

Byla nějaká kauza, kdy jsi se bál o život?

Jiří Mareček: Stoprocentně oprávněné obavy o život jsem mohl mít třeba v době, kdy jsem se ponořil do zkoumání  pyramidové hry Skyline – za ní už nějací mrtví byli. Jenom zasvěcení si umějí představit, jak složitá a v podstatě kriminalistická práce to byla. S tím nepříjemným rozdílem, že jsem se při ní nemohl spolehnout na jištění nějakým kolegiálním policejním týmem. Kontaktoval jsem tenkrát dokonce i polské kolegy, americké úřady, i pár dalších lidí v Evropě. Téma jsem pracně dostal do hlavních zpráv. Řekl bych, že Čechům, jsem tím ušetřil dost peněz...  Veřejnost totiž díky mně dostala takové informace, že se mohla sama fundovaně rozhodovat, jestli se na tomhle podvodném byznysu chce nebo nechce podílet. A to je přece primární účel médií! 

No a  já tehdy na oplátku dostal varování, že mi někdo může otrávit rodinu, i když musím dodat, že tomu předcházela celkem férová nabídka peněz, výměnou za spolupráci...

Skyline, to byla taková trochu „one-man-show“?!

Jiří Mareček: Tak nějak. Novinář z miniaturního regionálního týdeníku zkomplikoval plány lidem, kteří měli know-how, jak rabovat Východní Evropu. Kdybych tehdy znal pojem „ekonomický terorismus“, tak bych jej určitě použil. Uvědomme si, že kvůli pyramidovým hrám téměř zkolabovala Albánie, doplatilo na ně i Rusko, kromě jiných. Když se na to podívám s odstupem, tak jsem vlastně taky suploval úlohu úřadů, politiků a státních institucí. Ještě kuriozita na závěr, člověk, který tenhle byznys v Evropě vedl, si podle toho, co vím, později pořídil prostřednictvím jisté ostrovní země diplomatický pas OSN, takže požívá nejen vážnosti, ale taky imunity.

Tohle téma by si zasloužilo mnohem víc prostoru, ještě nebylo dopovězeno, je to na knížku nebo na hodně rozsáhlou studii...

A chystáš nějakou studii nebo knížku?

Jiří Mareček: O knížce přemýšlím už velmi dlouho, ale aktuálně ji nemám na programu. Jaksi mimochodem,  což znamená, že dost nesoustavně, pracuju na studii takzvaných Amsterdamshopů. Tedy šíření „legálních“ syntetických drog v Evropě. Je to extrémně zajímavé téma. A člověk při téhle práci dospěje k hodně překvapivým zjištěním...

Například?

Jiří Mareček: Tak například, že přiměřená míra tolerance k marihuaně je zřejmě pro evropské společnosti prospěšná, že je může chránit před vstupem nových, potenciálně nebezpečných syntetických drog.  Vyplývá to z porovnání vývoje ve velmi přísném polském prostředí a porovnání reakce na nové drogy u nás, „v českém  Holandsku“.  K podobnému závěru dospěli i někteří z českých adiktologů. A to je jen jeden z mnoha zajímavých poznatků. Současně to boří desítky let pečlivě pěstovaný mýtus, že marihuana je vstupní branou k tvrdým drogám... Zdá se, že tu bránu svým způsobem střeží... Ale už je trochu nadsázka.

Jak vidíš budoucnost médií obecně?

Jiří Mareček: Jestliže společnost dospěla do stádia, kdy se zpráva o vězních v gulagu Guantánamo pere v médiích o místo s radami, jak zařídit dětský pokojíček, svědčí to o tom, že média jako taková,  ztratila schopnost rozlišit podstatné od nepodstatného. Takže je na čtenáři, aby dal najevo, že má volbu a začal ji důrazně uplatňovat. Díky internetu má možnost najít mnohem hodnotnější zprávy.

Pokud jde o hlavní,mainstreamová média, jejich budoucnost vidím ze svého pohledu velmi optimisticky. Doufám totiž, že aspoň část z nich zanikne! Takovou naději ve mně podpořily i průzkumy, které sondovaly, jak si stojí hlavní americké noviny a televize. Dospěly k závěru, že mainstreamovým, hlavním médiím jejich čtenáři či diváci přestávají věřit a odcházejí k malým, skutečně nezávislým novinám a zpravodajským zdrojům, za nimiž nestojí korporace a velký kapitál, a v nichž nemají vliv politici. To je mimochodem dobrá zpráva i pro Šumpersko.net, které by z tohoto vývoje mohlo v lokálním měřítku profitovat... K odlivu od mainstreamu totiž už dochází i tady v Česku - lidé hledají alternativu.  A nacházejí! Během posledních dvou let přibylo nových zpravodajských zdrojů a blogů, i když velmi rozdílné úrovně. O těch cizojazyčných ani nemá smysl mluvit, každý den objevím nějaké další zajímavé stránky.

Na scénu vstoupily sociální sítě, myslíš, že nahradí aktuální zpravodajství?

Jiří Mareček: Sociální sítě jsou jedním z geniálních plodů geniálního internetu, ale geniální děti bývají taky dost nevypočitatelné. I přesto, že sítě nesporně ubírají médiím část čtenářů a diváků, budou zřejmě volně koexistovat a v ideálních případech dokonce vytvoří úspěšný symbiotický vztah. Vidím ho tak, že zpravodajská média budou lovit témata v „temných vodách“ sociálních sítí a  na sítích se zase budou zpětně rozpitvávat detaily medializovaného tématu. Takže by  mohlo docházet ke kontinuální zpětné vazbě. A zpětná vazba by médiím jedině prospěla!

A co je ještě důležité vědět! Většinu médií má v rukou několik málo subjektů. Takže tu vzniká to, čemu se říká iluze volby. Dostáváme totéž zboží, jen v trochu jiném balení. Jediná zpráva ze stejného zdroje,  doputuje ke čtenáři  několika cestami. Lehce pozměněná a s jiným titulkem. Přitom je veřejnosti stále sugerováno, že má na výběr, zatímco médii i obsahem zpráv manipulují ti samí lidé. Ostatně k něčemu podobnému se schylovalo i v regionu, pokud se nepletu?

Můžeš být konkrétnější?

Jiří Mareček: Pokud mám správné informace, tak titíž lidé, kteří před pár měsíci koupili šumperský a olomoucký Rej.cz, vyvinuli značnou snahu, aby ovládli také Šumpersko.net, což se jim z jistých důvodů nepodařilo. Vnímám to tak, že i tady mělo dojít k ovládnutí médií a vytvoření „iluze volby“...

Máš nějaký novinářský vzor?

Jiří Mareček: Na vzory nevěřím. Člověk má v zásadě dvě možnosti - být sám sebou, anebo imitovat cizí život. Buď je autentický a přirozeně nedokonalý, anebo je špatnou kopií někoho jiného, a tudíž ještě nedokonalejší.

Ale samozřejmě existují konkrétní lidé, kteří mi velmi imponují - otevřeností, odvahou, tím jak se zachovali. Třeba novinářka Lizzy Phelan, která během bojů v Libyi zahlédla skutečnou realitu a pravé pozadí té války a pojmenovala to, o čem její „kolegové“ z Associated Press a Reuters nenašli a ani nenajdou odvahu mluvit. Je to i Julian Assange, i když jeho příběh je samozřejmě poněkud komplikovanější... Na rozdíl od „celebrit“, slavných díky excesivnímu sexu či silikonu, tihle dva společnosti skutečně něco přinesli.

Tvoje motto?

Jiří Mareček: Pokud jde o psaní, tak si někdy vzpomenu na citát z římských dob, tuším že jím uváděl Tacitus své pojednání o historii - „Sine ira et studio“, čímž mínil přistupovat k tématu „bez zášti a náklonnosti“. Nestranit nikomu. Oblíbil jsem si taky jedno mazané a moc moudré arabské rčení. „Hlupák se ráno probudí a říká si: Tak copak budu dnes dělat? Moudrý muž se ráno probudí a řekne si: Co pro mě Alláh uchystal na dnešní den?“ A ještě jedno do třetice: „Všechno, co si lidská mysl umí představit, někde ve vesmíru existuje.“ Údajně něco takového říkal Anselm z Canterburry. Ale, kdyby to neřekl on, musel bych si to vymyslet já...

Oblíbené jídlo, pití?

Jiří Mareček:  „Francouzská indočínská koloniální polévka z aljašské tresky a afrického sumečka“. Pokud ti ten název připadá trochu komplikovaný a komický, je to proto, že jde o mnou vyvinutý recept, ale mimochodem, je to opravdová lahůdka!

U pití je to zřejmě víno, suché a červené. Médoc. A rozhodně čerstvá mrkvová šťáva. A rumunské minerálky – jsou jedny z nejlepších, jaké jsem kdy pil.

Co bys chtěl ještě v životě dokázat?

Jiří Mareček: Myslím, že tahle doba je velmi speciální. Bude měnit naše životy mnohem radikálněji a nečekaněji, než tomu bylo kdykoli předtím, navzdory našim přáním. S tím chtěním a plánováním to tedy beru hodně s rezervou, ve smyslu toho zmiňovaného arabského ponaučení. Takže v tuto chvíli ještě nechci říkat konkrétně, „co pro mě Alláh uchystal“...