Sumpersko.net

Potlačení soukromého vlastnictví na nejnižší stupeň vlastnické hierarchie plně odpovídalo jeho (jak tvrdil komunistický režim a jeho právní teoretici) zanikající formě a zářným zítřkům komunismu, kdy bude všechno všech a každý si vezme,  co bude potřebovat.

Historie šla ale jinudy. Došla až k mega - rozkrádání veřejných prostředků, navíc specifickým druhem pachatelů – politiků - od lokální úrovně po předsedy vlád, tedy těmi, kteří by měli být jeho největšími ochránci. Jestliže  provize z obchodů státu navyšuje cenu zakázky a jde přes nekontrolovaná a nezdaněná konta, je korupcí. Stejně tak nenavýšená cena, má-li podíl z ní ovlivnit rozhodnutí politika. Představíme-li si částku 18 milionů EURO, o kterou si měl říci Dalík v kauze Pandurů, tají se nad ní dech. Bylo-li tomu tak, pak platí několik premis.

Trestní právo zná tzv. „kauzální nexus“, řetěz vedlejších důkazů, který  ve  své ucelenosti může být soudem hodnocen jako přímý důkaz. A v případě pana Dalíka takový kauzální nexus, myslím existuje. Hlavním článkem řetězu je samotná účast nikým oficielně nepověřeného „civilisty“ pana Dalíka při jednání vládních pověřenců se zástupci cizí firmy. A vysvětlení pana Dalíka překonává slavný výrok o pěti v českých na stole. Prostě šel kolem místa, kde se jednalo, a byl známým připozván, aby se k jednání posadil. Samozřejmě náhoda, vždyť  i  několikráte opakovaná náhoda, může zůstat náhodou. Pan Dalík poskytl i jiné vysvětlení – byl na jednání jako zástupce veřejnosti, aby  jednání kontroloval. To už vyráží dech. Kdo ho prosím delegoval? Jak byl vybrán? Kým zvolen za zástupce veřejnosti? Jen kousek za touto metou zůstává výrok  pana Topolánka, který při porozvodovém majetkovém vyrovnání s manželkou ji všechno nechal, což zdůvodnil tím, že je odjakživa znám jako trouba, což překvapilo, protože byl dosud znám jen jako hulvát.

Budiž mi dovolena osobní vložka. Při předvolebním kongresu ODS v r. 2007 přistoupil pan Topolánek v předsálí  k mé tehdejší, v tu chvíli osamoceně stojící přítelkyni, štíhlé vysoké atraktivní blondýně popíjející kávu, kterou viděl poprvé a namísto pozdravu ji oslovil slovy: „Co říkáte těm píčovinám tady“ (sic!). Skutečně výrok gentlemana. Přiznám se, že moje tehdejší naivita a víra, že pravice udělá pořádek, byla tak velká, že i přes tuto Topolánkovu buranskou kurtoasii jsem uvěřil jeho volební propagandě, že Grosse et  consortes z ČSSD nechá odstíhat. Nesu svoji odpovědnost pitomce, který naletěl, Topolánek svoji právní a mravní, že mu šlo, jak vše ukazuje, jen o vykolíkování  kutacího  claimu  pro sebe a  Dalíka.

Znovu, tím spíše jako obhájce, musím dodat – to vše i následující platí za předpokladu – jestli se to skutečně stalo. A nestalo-li se to? Proč nám pan Topolánek nevysvětlí, jak bylo možné, aby se Dalík  bez jakéhokoliv pověření  účastnil takových jednání? Prý měl i svoji kancelář na předsednictvu vlády. O moc milců se opíraly i režimy mnohých francouzských (a nejen francouzských) králů, přinejmenším do té doby, než jeden milec skončil na popravišti, aby jej nahradil druhý. Nebo, než král jako Ludvík XIV poslal kapitána  mušketýrů  d´Artagnana, aby zatkl ministra financí Nicolase Fouqueta, jehož sebevědomí mu zabránilo rozpoznat, že pozvat krále na velkolepou slavnost (17.8.1661) při otevření  jeho zámku snů Vaux  (dnes  Vaux – le – Vicomte), králi dovolí  si spočítat, kolik si na něj jeho ministr nakradl z veřejných fondů.

Rozkrádání veřejných prostředků, rozuměj prostředků i nás – daňových poplatníků, dokazuje především, proč politici a námi zvolení zástupci dělají vše pro to, aby nebyl přijat zákon o státní službě a zákon o lobbingu, což je další článek do řetězu nepřímých důkazů.  K Pepovi z Hong-kongu, slavným kapříkům a pěti  v českých na stole, přibyly  tedy  i další výroky  Dalíka  o náhodném připozvání k jednání o miliardách a funkci veřejného kontrolola.

Známý  Voltairův výrok: „Jakmile jde o peníze, jsou lidé stejného náboženství“, lze jen lehce parafrázovat – „jakmile jde o peníze, jsou lidé stejné politické příslušnosti“. Proto již není rozdílu mezi ODS a ČSSD. Jen největší naivka si ještě může myslet, že ta jeho pravice nebo jeho levice si nikdy nedovolí to, co druhá protivná strana nebo snad, že dnes  bojuje vláda proti korupci. A kdo si to na pravé straně politického spektra myslí, nechť si jako mantru opakuje jména  Drobil a  Drobil. Novela zákona o veřejných zakázkách je jen první krůček v boji proti korupci, hodně malý za celý rok působení „protikorupční“ vlády. Dokud nebude přijat zákon o státní službě a  zákon o lobbingu, ztratí i tento zákon, pokud jej poslanci nepozmění k nepotřebě, význam.

Znám lepší recept na odstranění korupce: prohlásit korupci (§ 160 přijímání úplatku, § 161 podplácení, § 162 nepřímé úplatkářství - podle starého trestního zákona a §§  331, 332 a 333 -  podle nového trestního zákona)  za  nepromlčitelnou a zavést  trestný čin – rozkrádání majetku ve státním vlastnictví, rovněž  jako nepromlčitelný. Je přece jen rozdíl mezi hypotézou „kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní“, i když  výše ceny věci zvyšuje trestní  sazbu, jak je tomu u krádeže (tehdy a nyní)  a starým trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, jehož hypotéza zněla: „kdo majetek, který je v socialistickém vlastnictví rozkrádá tak, že si

a/věc  z  takového majetku přivlastní tím, že se jí zmocní

b/přivlastní  si  věc  svěřenou

c/obohatí se věcí z takového majetku tím, že uvede někoho  v  omyl“

Ještě  patrnější  je  rozdíl  u  odstavců – okolností podmiňujících vyšší trestní sazbu.  U okolnosti  spáchání  z důvodu výdělečnosti, za pomoci organisované skupiny, způsobení závažného následku nebo značné škody či  při zneužití postavení veřejného činitele.Je jasné, že by se hypotéza musela modernizovat, aby dosáhla i na současné sofistikované způsoby rozkrádání veřejných prostředků. I když základ rozkrádání je stejný, jak francouzského Fouqueta, tak i českého Grosse.

Pokud bude politika sloužit jako nejatraktivnější povolání k získání velkého majetku  a  akademických  titulů, nemá cenu mluvit o boji proti korupci. To platí nejen v případě pana Drobila (ve stadiu přípravy), Grosse, Palase, ale i menších  a nejmenších korupčníků (v řádu pouhých miliónků), řečeno slovy klasika… „stanu se  menším  až  budu nejmenším (korupčníkem)  na celém světě a nikdo si mně nevšimne.“