Sumpersko.net

Pamatujete? „Revoluční boj pracujících ve světě sílí a mohutní a nikomu, ani americkým imperialistům, sovětským sociálfašistům a čínským revizionistům se jej nepodaří zastavit. Jak řekl milovaný soudruh Enver Hodža, albánský lid stojí na stráži a nikomu nedovolí zničit solidaritu albánského lidu s pracujícími celého světa.“

Albánie stála tehdy proti celému světu. Jako v tom anglickém filmu s P.Sellersem a J. Sebergovou z roku 1959 „Myš, která řvala“. Jak nejmenší stát světa „Velký Fenwick“ o rozloze dvou čtverečních mílí vyhlásil válku Spojeným státům s cílem ji prohrát a nechat se od Ameriky obsadit.

Kdo to tehdy mluvil pravou češtinou z Albánie? Komu patřil ten ženský hlas? Prý to byla jedna Češka, která se v Praze vdala v 50. letech za albánského studenta a odešla s ním do Albánie. Jak to, že se u vyhrůžek, že Albánie to tak nenechá, nesmála? Asi proto, že i smích byl tehdy v Albánii zakázán. Podaří se mi o ní něco v Albánii zjistit?

A směje se Albánie dnes? To jsme přiletěli do Tirany zjistit. V srpnové noci vycházíme z haly tiranského letiště Matky Terezy - ano, slavná katolická řeholnice a misionářka byla Albánka, kde na nás čeká mercedes, jako první překvapení, kterých máme zažívat v příštích dnech bezpočet. Těmi dalšími jsou stovky svítících reklam v angličtině, které míjíme – je to ta Tirana, která chtěla porazit Ameriku, Čínu a Sovětský Svaz? Na Skanderbegově náměstí svítí hotel Sheraton - ten náš, kde nás vysazuje taxík, odpovídá skromnějšímu západnímu standartu.

Na prohlídku Tirany nemáme druhý den moc času. Ještě se do ní vrátíme.

Náš mercedes s námi míří k úpatí Albánských Alp, kde budeme přesedat do terénní Toyoty, a po cestě nás zdržují jen restaurace a bistra, spíše však rakija, která, jak se zdá, zde plní funkci piva a slivovice dohromady, alespoň podle konzumace našich albánských přátel. Gezuar (Na zdraví) zní autem častěji, než naše otázky. Je na co se ptát, tolik novostaveb je opravdu málokde vidět. Zdá se nám, že, stará budova a vedle ní vyrůstající nová, by mohly dnes být státním symbolem Albánie. O ten však soupeří betonový bunkr. Bude nás provázet po celé zemi – kde Enver Hodža (Hoxha), stalinistický šílenec, jich nechal postavit 700 000 – slovy sedmset tisíc. Jsou v horách, v nížinách, u moře – prostě všude. V horách v nich najdete i plechovky od coly a piva, kterými je „značkují“ batůžkáři, kteří většinou ve dvojicích procházejí přírodním rájem, nedotčenými, ještě panenskými horami, ve kterých se třpytí vodopády a vodopádky s lahodnou čistou vodou, kde se můžete vykoupat v tůních a jezírkách a kde můžete narazit i na medvěda. My jsme tam potkali také na dvacet německých důchodců, kteří kolem nich spořádaně pochodovali s holemi v rukou. Jedinou civilizací jsou dřevěné „bary“ - boudy, takové sázavské chatky, obvykle s verandami, kde je možno koupit občerstvení.

V horách jsou i kouzelná údolí a do jednoho takového s vesničkou Thethi se začala šplhat naše Toyota. Po hodině jsme až nahoře v nebi, kde v baru kolem nás plula oblaka a padající soumrak s lehkou mlhou a pošmournem tvořily dramatickou atmosféru, zvláště pro Martinu, která v Praze nevěda nic o cestě do hor, si vzala s sebou jen lehké oblečení k moři.

Za chvíli jsem ale drama prožíval i já. Jeli jsme totiž po něčem, co se cestou dalo nazvat jen s nadsázkou. Snad místy, ale zbytek tvořil nezpevněný kamenitý terén, takový co tvoří podloží pod horní vrstvou každé vozovky, které osvětlené jen reflektory vypadalo až strašidelně. Ten největší strach jsem prožíval při míjení s terénními kolegy; auta se na úzké cestě zastavila vedle sebe a řidiči se živě začali vybavovat, zatímco jsem zprava viděl, že kola naší Toyoty stojí na úplném kraji nezpevněné a horskými dešti podemleté cesty, pod kterou zela hluboká propast.

Mého nového albánského kamaráda Lina to však neznepokojovalo. Zapnul divokou albánskou muziku a zpívaje, řítil se zákrutami kolem hory dolů. Sem tam se přibližující světlo protijedoucího auta ve mně vždy začalo vyvolávat mrazení. Dole svítící světélka Thethi však zase naději. Někteří tvrdí, že co se stane, má se stát, ale já si říkal, že kdybych do Thethi nejel, tak by se nic stát nemohlo. Ale nakonec risk stál za to.

Starší čtenáři si vzpomenou na slavnou předválečnou knihu Jamese Hiltona „Ztracený obzor“ o legendárním tibetském údolí Šangri-la, ve kterém lidé žijí ve věčné blaženosti. Tak v takovém podobném údolí jsme se ocitli. Byla v něm malá turistická základna, hotýlek s restaurací, kde jsme našli útočiště. Ráno, poté, co nás za hrůzu jízdy odměnilo slunce hřejivými paprsky, jsme začali údolí procházet. Bylo to skutečně albánské Šangri-la.

Nejdojemnější jsou v údolí kostelík Matky Terezy a hřbitůvek. Kostelík téměř zničili komunisté, kteří z něj udělali skladiště, pak i špitál a nestál jim ani za sebemenší opravu. Dnes svítí novotou a je duchovním středem tohoto horského regionu a konají se v něm pravidelně bohoslužby. Na hřbitůvku jsme našli hrající si děti a hrob s čerstvými věnci, které mají v Albánii tak trochu pouťový charakter. Jakoby je pozůstalí vystříleli na střelnici, což nic nemění na jejich úctě k zemřelému, a jiné ani neznají. Postáli jsme u hrobu předků našeho nového kamaráda Lina, kteří zemřeli v Hodžově koncentračním táboře jenom proto, že jeden z jejich příbuzných jako kněz mluvil z Radia Vatikán albánsky ke svým krajanům do svého domova, tehdy nazývaném Albánská socialistická lidová republika. Ta, jak každý ví, zůstala jediným strážcem odkazu V.I. Lenina a jeho velkého žáka J.V. Stalina. Chruščovovo odhalení Stalinových zločinů na XX. sjezdu KSSS přivodilo proto roztržku Albánie nejen se SSSR, ale s celým tzv. socialistickým táborem. A protože propaganda Hodžova režimu směřovala s výjimkou Severní Koreje proti celému světu, byla po celé zemi zahájena stavba bunkrů, aby se Albánie, pokud by celý svět neporazila, mohla ubránit všem sovětským sociálfašistům, americkým imperialistům a čínským revizionistům.

Prolézali jsme hory, koupali se v horských tůních a napjatě sledovali každé houští, zda-li se na nás vyřítí medvěd. Martino bílé oblečení na lázeňskou kolonádu ale zřejmě všechny medvědy od útoku odradilo. Ještě další pitoreskní stavbu, tedy stavbu – malou jedovou chýši, jsme objevili. Byl to BAR-Café s jedním stolkem venku a druhým uvnitř a vybavený ledničkou a barovým pultíkem, nad jehož vchodem vlála vlajka EU.

Měli by do něj pozvat Václava Klause, aby viděl tu touhu Albánců dostat se do evropského společenství; stejné vlajky jsme ostatně nacházeli v Albánii všude. Vedle eurounijního baru stála věž, bývalé středověké vězení, vlastně hladomorna, ve které měli zajímavé zařízení, jakýsi soudní ordál. Dětskou otočnou kolébku, do které se vložilo dítě některé z vadících se stran, a pokud se strany nedohodly, tak se kolébka otočila, dítě viselo hlavou dolů a jeho pláč přiměl strany se rychle dohodnout.

Viděli jsme kouzelnou kadibudku, která by patřila do středověké pohádky, prošli jsme jiné bary obsazené batůžkáři a turistickými důchodci, zažili jsme i bouřku a celý den deště a byli pozváni na večeři do rodiny Lina, jakou jsem ještě nejedl. A ještě jedna kuriozita - škola pro děti z hor, která byla pomalovaná jejich kresbami, taky z pohádky. S lítostí jsme opouštěli vesničku Thethi – pár stavení rozhozených v údolí, ale s vědomím, že nás do ní plánované podnikatelské aktivity brzy vrátí. Jízda zpět byl ještě větší horor než cesta tam, protože i když jsme vyjeli včas před uzavřením cesty, tak se stavební stroje rozjely dříve a vyhýbání se rypadlům, buldozerům a překonávání složeného stavebního materiálu bylo na této horské dráze tak nebezpečné, že jsem litoval, že se naše Toyota nezřítila již při cestě do Thethi.

A pak jsme jeli k jezeru a moři. Na albánských silnicích mě rozčilují krávy, které samy bez jakéhokoliv dozoru si po nich chodí sem a tam, většinou tam, zřejmě se navštěvují a jak jsem pochopil, mají i bez dopravní značky absolutní přednost. Kdyby bylo po mém, tak bych nějakou přejel, aby na silnici nepřekážely.

Zanevřel jsem i na prasata; jedno černé, tak asi divoké, do mě nečekaně vrazilo zezadu, když jsem sedě na zídce psal esemesku. Naštěstí jsem si pádem dopředu odřel jen nohu, ale iPhone jsem nepustil. S touto jejich nekázní mě smířila jedině skutečnost, že i ten nejobyčejnější salám nebo klobása z venkovského konsumu voní a chutná tak, jako kdysi v dávných dobách komunismu voněly klobásy na Václaváku, dělají se zde totiž ještě z opravdového masa.

U moře jsme měli přítele, albánského stavitele, který se po více než dvaceti letech vrátil z Itálie. Tito navrátilci jsou motorem albánského podnikání. Přinášejí zkušenosti a hlavně kapitál a i podnikatelskou odvahu. Protože hodně mladých lidí mluví anglicky, postěžoval si mi jeden z nich, že Albánie je pro něj malá, že Albánci jsou…ťukal si prstem do hlavy, což jsem si přeložil slovem „retardovaní“, ale že není kam odejít. Ani někam na zkušenou. Nemají kontakty. Mě stačilo, že všichni byli milí a přátelští, ale ta touha přiblížit se Západu, reprezentovaná např. vlajkami EU, byla všudypřítomná, na venkově i ve městech.

V jednom z nich – Škodaru, jsme navštívili ve škole Dona Bosca Salesiány. Pro mě jako Salesiána z Kobylis to bylo hezké setkání. Nejen z křesťanské sounáležitosti, ale česká sestra Michaela mi vedle nabídnuté lahodné mentolové šťávy pověděla i příběh oné české hlasatelky Rádia Tirana, po které jsem pátral.

Byla to dívka, která se v 50. letech zamilovala v Praze do albánského studenta, který se spolu s ostatními studenty musel po rozchodu Albánie se socialistickým táborem vrátit domů, kde nad ním na šestatřicet let spadla klec. Ona po sedmi letech trápení s úřady si jej mohla vzít, ale musela za ním odejít do albánské klece. Ještě prý žije, ale její manžel lékař již zemřel. Ještě v 60. letech byla jedinou Češkou v Albánii a Michaela se s ní setkala před dvěma lety na setkání albánských Čechů v Tiraně. V Boscově škole byl i velmi příjemný starší slovenský Salesián, který s Michaelou ve Škodaru vytvořil malé salesiánské Československo.

Vyjeli jsme jedinou lanovkou v Tiraně na její nejvyšší horu, poseděli v hogo-fogo restauraci, vyfotili jsme si seshora vilu Envera Hodži, prohlédli jsme si most bukinistů, kde jsem mezi stovkami knih v různých jazycích nacházel úplné poklady, navštívili jsme prodejnu krásných stříbrných šperků a já sám nestačil koukat, kolik je v Albánii nádherných dívek a mladých žen. Vyfotil jsem si i kopec, na jehož vrcholu se tyčily antény, odkud mluvila Tirana.

Albánsko-italský stavitel, jehož žena byla sestřenicí Lina, byl vynikající hostitel. Podniká v „pohostinství“, v zanikajícím českém slově, ale pro nás nezapomenutelném – takové byly obědy a večeře v jeho restauraci kousek od pláže plné slunečníků. Martina se najedla tak, že se bála jít do moře, aby se nestala kotvou. Já jsem v něm ale zažil malý příběh vznikajícího albánského sebevědomí. Vedle mě dováděly dvě holčičky, sestry – jedna starší, druhá mladší. „Sorry“, řekla jedna z nich, když na mně nechtěně stříkla. „Where are you from“, odpověděl jsem. „Z New Yorku“, odpověděla starší. „A víte jaké je hlavní město státu New York?“, zeptal jsem se jí, zkoušeje zjistit, jaké je národnosti. „Nevím,“ přiznala, ale její sestřička vykřikla: „Albany.“ Starší se na ni hrdě podívala a řekla: „She is born in States. Je už Američanka“. Tato historka přistěhovalé a druhé, v USA již narozené sestry a podobnost názvu města s názvem vlasti její sestry, je i symbolem nové Albánie, země se smutnou minulostí, ale slibnou budoucností! Tu představovalo i následující česko-americko-albánské setkání, které se rychle změnilo v přátelství.

Hanka, naše šéfka, která se již v Albánii vyznala, nás zavedla v Tiraně do velké zahradní restaurace - Garden Beer, jejíž součástí byl i minipivovar, a přivedla za chvíli majitele. Seznámila se s ním při jedné z návštěv Tirany, když si všimla, že u šipky „toilette“ v této restauraci je Ladova figurka Švejka. Po chvíli zjistila, že Švejk a další – feldkurát Katz, npr.Lukáš, por. Dub atd., jsou po celé restauraci - na židlích, i na jídelních lístcích a půllitrech. Ernest, jak se majitel jmenuje, odešel po pádu komunistického režimu z Albánie do USA a jako jiní se vrátil, aby podnikal doma. A proč se Švejkem? Protože je to jeho nejoblíbenější kniha, řekl nám Ernest a pozval nás na večeři.

Jestli ty předchozí albánské bašty byly vynikající, tak tato byla super, včetně jeho piva, kterého pro svoji restauraci uvaří třicet tisíc litrů měsíčně. Čepuje se přímo na stole, z velkého skleněného válce, jehož středem probíhá trubice s ledem, a kohoutkem dole si z něj každý host natočí podle libosti. Večer s usměvavým Ernestem byl příjemný, mimo jiné i proto, že nám slíbil pomoci s našimi albánskými plány…

Večeře byla opravdu z toho nejlepšího. Klobásky s bramborovou kaší a několika saláty jako předkrmem nebyly možná albánsky originální, ale to koření určitě. Hovězí steak už albánský byl. Mohl jsem tedy poděkovat i kravičkám za takovou dobrou večeři, které se tak rády procházejí po silnicích a kterým se bezohlední řidiči tak neradi vyhýbají. Kulinářsky tedy Albánie obstála.

A duchovně? Hanku napadlo, že bychom měli napsat papežovi Františkovi a pozvat jej do Albánie. Vždyť jeho předchůdce v ní už byl, ale rok 1993 se nám jevil jako příliš dávný a pozvání jsme chtěli spojit s příběhem Linovy rodiny a jejím mučednictvím pro svého člena, který mluvil z Vatikánu k zotročenému albánskému lidu. A tak jsem sedl k notebooku:

Vaše Svatosti, náš Otče Františku,

píše Ti několik křesťanů katolického vyznání, českých občanů pobývajících v Albánii, the Eagle country, jak je tato nádherná a bohabojná země prezentována v turistických průvodcích. Snažíme se zde, aby tato země s bohatou historickou, kulturní a křesťanskou tradicí, která získala svoji nezávislost v moderní době již v roce 1912, mohla co nejdříve vstoupit do EU a postavit se i ekonomicky po bok dalších vyspělých zemí Evropy a vkročit do života, jakému se učíme u našeho Pána, Ježíše Krista.

Svatý Otče,

jistě víte, že v Albánii, zemi, kterou jsme si zamilovali, byla po roce 1968 církev nejen zakázána, ale byly v ní zničeny všechny katolické kostely nebo změněny k nedůstojnému účelu. Jak napsal náš Václav Havel: „Moc mocných žila tehdy z bezmoci bezmocných“. Až po získání skutečné demokracie v 90. letech mohla tato těžce zkoušená země svobodně vydechnout a začít obnovovat křesťanskou víru, protože její křesťanský duch ji nikdy neopustil, jak nás to učí evangelium: „ Když většina učedníků Ježíše opustila, řekl Ježíš Šimonu Petrovi „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli ? Ty máš slova věčného života“. (Jan 6, 66-68).

Svatosti, otče Františku,

tento křesťanský duch se projevuje dnes ne již jen desítkami, ale stovkami nových kostelů a kostelíků, jimiž se pyšní nejen nádherná Albánie, která z velké části v křesťanské víře zůstala pevná, stejně jako její věřící, a to navzdory snaze o plnou islamizaci země. Tuto víru není třeba posilovat, jako ji již není možno ani zlomit. Je možno ji ale dodat nový lesk a svatozář, kterou jí dodá Tvoje návštěva. Byla by to teprve druhá návštěva svatého otce v jeho věřící zemi – první vykonal Váš předchůdce na stolci sv. Petra, svatý otec Jan Pavel II. v roce 1993. Nesmírně by posílila naši svatou víru a odhodlání našich bratrů - albánských křesťanů, získat pro ni další spoluobčany a blízké. V Albánii nikdy nedocházelo k pronásledování jedné církve druhou a byla tak příkladem soužití věřících různých náboženství. Při své návštěvě byste mohl vysvětit některý ze zdejších nových čarokrásných kostelíků a pomodlit se s námi za Albánii a její lid bez ohledu na rozdílnost jejich víry, a i za bezvěrce.

Svatý Otče Františku, přijeďte a setrvejte chvíli s námi a požehnejte Albánii a jejímu lidu, kteří Vám budou neskonale vděčni. Například ve vesničce Thethi v Albánských Alpách, kam se teprve nedávno mohli vrátit někteří členové rodiny kněze Danjela Giecaje, který musel před Hodžovým režimem uprchnout z Albánie a útočiště našel ve Vatikánu, dlouhá desetiletí působil v albánské sekci Radia Vatikán. Jeho příbuzní byli kvůli tomu potrestáni deportací do pracovních táborů, odkud se většinou již nevrátili. Jeden z členů této rodiny Lin Zorgji často navštěvuje nedávno obnovený kostelík Matky Terezy, který byl rekonstruován také díky pomoci Albánců žijících v exilu. Linova rodina byla jedna ze tří albánských rodin, které byly pozvány jako jedny z nejpostiženějších rodin komunistickým režimem na několikadenní návštěvu Vatikánu.

Svatý otče, náš drahý Františku, buďte s námi, jako i my jsme s Vámi a naším Pánem, Ježíšem Kristem.

JUDr. Milan Hulík, Ph.D.

Bolzanova 1, Praha 1, 115 03

Česká republika

t.č. Shkoder, Albánie

Zájem ihned projevila albánská televize. Pozvali nás do studia, přiběhla mladá a hezká hlasatelka, která se dobrou angličtinou do mě pustila: „Pane doktore, proč jste pozval papeže do Albánie a ne do Vaší země? Co očekáváte od jeho návštěvy? Prý jste obhajoval Václava Havla? Co říkal Václav Havel o Albánii ? Co si o ní myslel?“… nevím, co věděl Václav Havel o Albánii, ale jistě by obdivoval albánský lid, který vydržel ten nejkrutější stalinistický režim, proti kterému byla naše normalizace čajíček.

Jak jsme se dozvěděli, rozhovor opakovaně běžel po dva dny v hlavních zprávách: Teprve cizince napadlo opět pozvat papeže…