Sumpersko.net

Est ist nichts, es ist nichts… přerývaně z úst arcivévody Ferdinanda d´Este  spolu s  krví  vycházela  jeho poslední slova určená jeho Sopherl,  rakouské  vévodkyni z Hohenbergu  a  české hraběnce Žofii Chotkové, jejíž hlava bezvládně spočívala v jeho klíně. Arcivévoda nevěděl, že jeho manželka již také  umírá, když zajíkavě na zadním sedadle svého nového luxusního automobilu značky Graf&Stift  pronášel svá poslední slova: „Sopherl, Sopherl ! Sterbe nicht ! Bleibe  am Leben für unsere Kinder. Est ist nichts, es ist nichts… (Žofinko, Žofinko, neumírej, žij pro naše děti, to nic  není, to nic není).

Setkání  mladistvého  bosenského studenta s následníkem rakouského trůnu na rohu ulice Františka Josefa  a  Appelova nábřeží  podél  řeky Miljacka dne 28. června 1914 kolem 11. hod. bylo osudné pro oba. Bylo to setkání dvou světů. Chudého chlapce vyrostlého mezi skalami, křovím, v drsných bosenských  horách  v primitivním obydlí  bez oken, s udusanou hlínou místo podlahy  a  příslušníka císařské rodiny zvyklého od dětství na nejvyšší pocty a přepych. Spojily je výstřely z belgické pistole Browning FN model 1910…

Atentát v Sarajevu a smrt následníka trůnu a jeho manželky nebyly jiskrou, která by zažehla výbuch, jak by se mohlo zdát  z  jednoduchého  výkladu, že zastřelením následníka trůnu  a  jeho  choti  vypukla  1. světová válka.  Byla  „jen“ vznícena zápalná šňůra, která hořela měsíc  během diplomatických jednání a korespondence mezi evropskými státníky a diplomaty, než  k výbuchu došlo.   Naopak, zprvu se zdálo, že  atentát  a  smrt arcivévody a vévodkyně nebude spojen s dramatickými  válečnými  následky, že se tak vlastně moc nestalo, vždyť arcivévoda nebyl hlavou státu a navíc rozhodně nepatřil k oblíbeným politikům. Nebyl oblíben ani doma, byl přece zastřelen jen ten „tlustý  arcivévoda z Konopiště“, maniakální lovec, notorický sudič se všemi sousedícími vlastníky pozemků kolem Konopiště, muž cholerické nátury   a nepříjemný i v osobním styku, ale ani v zahraničí. A ještě jedno „navíc“ – Ferdinand d´Este nebyl oblíbený ani mezi stoupenci vojenského řešení tehdejších sporů a rozporů v mezinárodních vztazích. A těch byla v rakouské i německé generalitě většina. Byl důsledným  odpůrcem  jejich  válečného řešení. Možná proto, že tušil, že by rakouská monarchie nemusela větší válečný konflikt přežít.

Samotný  atentát  se  stal  námětem pro několik filmů  a  obsahem  stovek  knih. Jeho průběh je notoricky známý a vstoupil do historie nejen jako  příčina  postupně  eskalovaná  politiky  a vojáky až ve výbuch velké války, ale také jako  neuvěřitelný  řetěz na sebe navazujících  náhod, které nejdříve přivedly následníka rakousko-uherského trůnu  do Sarajeva a nakonec z neúspěšného atentátu (nepovedené hození bomby Čabrinovičem) učinily atentát  úspěšný (Principovy výstřely) – odpovídající cíli, který si tajná organizace  jihoslovanských studentů Mladá Bosna dala. Vzorem pro její vznik byly organizace mladých radikálních revolucionářů v Italii  (Mladá Italie)  a  v  Rusku (Mladé Rusko). Mladá Bosna, jejíž formální existence počíná v roce 1911, neměla pevnou organizaci, na jedné straně představovala široké studentské hnutí, na druhé straně byla sítí mnoha spikleneckých skupin a kroužků, které se zabývaly nejen intelektuálními debatami, ale i plánováním   a  prováděním jednotlivých teroristických akcí proti představitelům nenáviděného okupačního režimu. V  tomto  směru spolupracovala s  tajnou organizací  Sjednocení nebo smrt (Černá ruka)  tvořenou mladými srbskými důstojníky  a  vedenou Dragutinem Dimitrijevičem, o němž  dále. Cílem obou organizací bylo sjednocení jižních Slovanů v jednom státě - Velkém Srbsku zahrnujícím Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko a Makedonii včetně všech Slovanů, kteří tam žili. Hlavním nepřítelem byla pochopitelně habsburská říše, která si rozšířením o Bosnu a Hercegovinu chtěla zvýšit svoji autoritu a obnovit své otřesené postavení evropské velmoci. Dokazuje to  jeho dopis z 11. října 1908, kterým blahopřál ministru zahraničí Aehrenthalovi  k úspěšné anexi Bosny a Hercegoviny:  „Drahý barone Aehrenthale, teď, když pominuly první vzrušené dny, je mou povinností Vám co nejupřímněji poblahopřát ke znamenitému provedení anexe. Díky Vám jsme Evropě znovu ukázali, že jsme stále velmocí. Výborně ! …Nyní je však hlavní udržet v Bosně železnou rukou klid. Jakýkoli pokus o puč nebo o proniknutí srbských četnických band přes hranici musí být potrestán zastřelením, pověšením apod. Obzvláště pevně musíme držet na uzdě Srby v Bosně, musíme je neustále zastrašovat…“ I při vší účasti  k  tragédii  arcivévodovy rodiny, i při ocenění jeho antiválečného smýšlení  a  nakonec i politické ztráty, kterou  jeho zamýšlená reformní politika  v Rakousku utrpěla, jen z tohoto dopisu můžeme poznat, proč vznikla Mladá Bosna a proč její členové riskovali své životy v Sarajevu…

Mezi atentáty, které koncem 19. a začátkem 20. století prováděli různí anarchisté, extrémisté a fanatici nejrůznějšího nacionalistického a politického zabarvení,  je právě  ten sarajevský nejpodivuhodnější a nejvýznamnější. A  nejabsurdnější. A také, dodejme, atentát, nad kterým se dodnes vznáší otazníky  a  slova jako osud, vyšší moc, záhada atd. Konec 19.  a  začátek  20. století  byly  na atentáty politiků časté. Roku 1881 podlehl následkům atentátu ruský car Alexandr I., v roce 1894 byl při atentátu zabit francouzský  prezident  Sadi  Carnot  a  o čtyři roky později  rakouská císařovna  Alžběta.Také nové století uvítalo politiky atentáty. V roce 1901 byl zastřelen americký prezident William Mac Kinley, v roce 1908  byli podobně zastřeleni při útoku na celou portugalskou královskou rodinu  král Carlos  se synem, infantem  Luisem Filipem, v roce 2010 zahynul při atentátu ruský ministerský předseda Pjotr A. Stolypin, bratr básníka Alexandra Stolypina  a  v roce 1913 byl po 50. letém  panování v průběhu Balkánské války panování zabit král Jiří I. Řecký. Avšak i Ferdinand d´Este přišel před svou smrtí do kontaktu s atentátem. Při své návštěvě ve Španělsku jako host na svatbě španělského krále Alfonse XIII. v Madridu, se stal svědkem útoku anarchisty Mateo Morraleho, který na kočár s královskými svatebčany hodil bombu ukrytou v  kytici  květin. Bomba zázrakem  královský  pár  nezranila; zabila  a  zranila  však řadu lidí  z  doprovodu krále a královny. Ale i v rakousko-uherské  monarchii  se  střílelo na politiky. V dubnu 1908 mladý student zastřelil  haličského  místodržícího  Andrzeje K. Potockiho a na zasedání poslanecké sněmovny Říšské rady v září 1911 bylo vypáleno pět výstřelů na ministra spravedlnosti Hohenburgera, kulky  jej však minuly. Atentátník střílel o rok  později  i na ministerského předsedu hraběte Tiszu, opět neúspěšně, ale úspěšný byl jiný atentátník, který  v  roce 1913 zastřelil v rakouském parlamentu sociálně-demokratického poslance Franze  Schumeira.

František Ferdinand d´Este věděl, že politici v této době jsou vystaveni obecnému nebezpečí útoků ze všech stran a věděl i to, že právě v Bosně je situace mimořádně nebezpečná. Vždyť protesty Srbska proti anexi Bosny  a Hercegoviny  v roce 1908 téměř vyvolaly válku s Ruskem. Srbsko bylo anexí  poníženo  a  protirakouská  nenávist ovládla jak Srbsko, tak Bosnu. Staletí turecké nadvlády iniciovaly někdy až brutální formy odporu proti tureckým okupantům, které v různých formách jako zbojnictví, individuální teror, guerillová válka ozbrojených skupin a jednotlivců, přešly  do  podobného  odporu proti rakousko-uherské okupaci. A to i přesto, že  správa  obou zemí vykonávaná od Berlínského kongresu v roce 1878 při jejich formálně trvající podřízenosti Osmanské říši,  rakousko-uherskou říší, byla v mnohém k jejich  prospěchu. Rakouská byrokracie, soudnictví, školství  a  jiné odvětví  státu  vysoce překonávaly  dosavadní  tureckou vládu  a  sloužily  modernizaci země.  Jinou otázkou ovšem je, jak na svobodomyslné a mnohdy ještě polodivoké muslimy spolu  s  bosenskými   Srby působili byrokratičtí úředníci mávající razítky a úředními formuláři. Anexe, která zrušila  dosavadní  „dvojvládí“ a kterou se Bosna a Hercegovina staly přímou součástí říše, však jen přilila oleje do ohně balkánského vzdoru a hluboce zakořeněné touhy po svobodě a nezávislosti.

Datum  manévrů s následnou návštěvou Sarajeva bylo zvoleno mimořádně nešťastně. Jednalo se o první manévry v Bosně po jejím připojení, jejich čas zvolil sám arcivévoda a náhoda si jako vícekrát v případu „Sarajevo“ zahrála i v tomto směru svoji roli. O manévrech v Bosně a  své  účasti  rozhodl  následník trůnu již na manévrech na podzim 1913 v okolí Tábora, jak uvádí Jan Galandauer. Bosna, nejžhavější území z celé monarchie, které arcivévoda již několikráte po jejím obsazení navštívil, viděla  třikráte  cvičný  nástup  rakousko-uherských  vojsk  k  hranicím Srbska. Ferdinand d´Este  ale neměl strach, byl zřejmě přesvědčen, že jestliže monarchie potřebuje jeho, tak jej potřebuje i Bosna, která se stala její součástí. Pokračování ve II. díle.