Sumpersko.net

Sarajevo.Díl - I. ZDE V Bosně nežili ale jen muslimští Bosňané, ale i katolicky orientovaní Chorvaté a také pravoslavní Srbové. Získat podporu alespoň některých vrstev obyvatelstva, a možná i některých  bosenských Srbů ze „spolupracujících vrstev“ obyvatelstva, považoval následník za svoji státotvornou povinnost. A v neposlední  řadě, chtěl jistě uvést na pravou míru i některé nepravdivé, až fantastické pověsti, které se v souvislosti s chystanými manévry, zejména v zahraničním tisku objevily.

Samozřejmě, manévry okupačních armád, jejich přesuny a vojenské demonstrace takového typu, jsou vždycky formou nátlaku, zastrašení a ukázkou síly okupantů. Bylo tomu tak i v tomto případě, i když  manévry  byly i  nutnou  součástí  zkoušky vojenské taktiky a strategie v daném prostoru. Nekonaly  se  ale v těsné blízkosti srbských hranic, jak dodnes uvádí část historické literatury, ale ve  vzdálenosti  přibližně stokilometrové, což jistě nelze označit za „těsnou blízkost“ a neúčastnilo se jich přes jedno sto tisíc vojáků, ale jen dvacet dva tisíc. O hysterii, která tyto manévry provázela, svědčí i hlášení srbského vojenského atašé v Budapešti, který  nahlásil  do Bělehradu 250.000 vojáků a vyzýval k mobilizaci srbské armády. „Manévry se ale neměly stát předehrou války a arcivévoda neměl vést invazní armádu do Srbska“ , jak hlásaly některé noviny v Srbsku a zahraničí.

Manévry se konaly ve dnech 26-27.6.1914 a na ně navazovala návštěva hlavního města Bosny, Sarajeva. Ta se měla uskutečnit  dne 28.6. a toto datum, které se shoduje s výročím porážky Srbů na Kosovském poli  v roce 1389 a počátkem  osmanské nadvlády, bylo od této doby připomínáno jako den srbského národního smutku. Mnozí publicisté a historici zdůrazňují, že návštěva Sarajeva v tento den představitelem okupační mocnosti byla záměrnou provokací. Neexistuje proto však důkaz, spíše se zdá, že návštěva Sarajeva následníkem trůnu v tento den, byla jen jednou z celé té nešťastné série náhod, které Ferdinanda a jeho choť doprovázely od jejich odjezdu z Chlumu u Třeboně. Spíše se zdá, že slavnostní návštěvou v  Sarajevu  si  chtěli arcivévoda s chotí připomenout  blížící  se čtrnáctileté výročí svého sňatku v Zákupech. Je zajímavé, že ani z jejich protokolu si nikdo neuvědomil tuto historickou souvislost, protože k záměrné provokaci nebyl, již z bezpečnostních důvodů, nijaký úmysl. Snad z neznalosti historie, možná jen z opomenutí, si nikdo ani neuvědomil, že nešlo jen o ono smutné výročí pro Srby, ale i o výročí statečného činu srbského národního hrdiny Miloše Obiliče, který za této osudové bitvy pronikl lstí do stanu sultána Murada, aby jej zabil. Ale i kdyby tyto historické souvislosti měly hrát nějakou roli a mělo se jednat o záměrnou provokaci – tak by zřejmě došlo k atentátu tak jako tak. Kromě hypotéz autorů, se nezachoval jediný důkaz, že by uvedené datum hrálo v přípravách atentátníků nějakou roli.

Historie si ráda hraje s náhodami a toto byl právě ten případ; z hlediska těch dalších, které se zřetězily až k tragickému konci, to však byla náhoda nepodstatná. Pokud  se  protokol  a velící zemský velitel Potiorek, odpovídající za celou návštěvu, něčím hlavně zaměstnávali, pak to bylo všemožným  ponižováním  vévodkyně z  Hohenbergu  a  tím, jak zabránit všem poctám, které by jí  jinak  jako choti následníka trůnu příslušely při její první státní návštěvě. Možná, že i toto prvenství bylo důvodem, proč po úspěšném skončení manévrů a slavnostním banketu v Ilidži, bylo rozhodnuto splnit i  poslední  část cesty, když ještě na banketu padl návrh, který unavenému vznešenému páru nebyl nevhod, odcestovat zpět domů a návštěvu Sarajeva vynechat. Obava z urážky čekajících  hodnostářů  v  Sarajevě  a  samotného zemského a vojenského velitele Bosny Potiorka, to však nedovolila.

Nemá cenu zmiňovat různá varování, kterých se arcivévodovi a vévodkyni dostalo. Ostatně, o takových  varováních  se mluví  vždy  po  tragických  následcích atentátů, patří to již k jejich koloritu. Ale historické příklady a souvislosti se již zlehčovat nedaly. Jestliže  jsme shora zmínily některé dobové  politické atentáty v Evropě, pak v oblasti Balkánu byla situace ještě dramatičtější. V roce 1903 zavraždila skupina důstojníků v Bělehradě krále Alexandra a královnu Dragu a tím svrhla z trůnu vládnoucí dynastii Obrenovičů  a nastolila Rakousku-Uhersku nepřátelskou dynastii Karadjordjevičů. A od 15. června 1910 měli budoucí sarajevští  atentátníci  velký vzor  - student práv Bogdan Žerajič  se pokusil o atentát na bosenského zemského guvernéra  Marjana Varešanina  a  po jeho neúspěchu se zastřelil. Není bez zajímavosti, že tento atentátník byl připraven zabít i císaře Františka Josefa  při  jeho první návštěvě v Bosně a Hercegovině v květnu 1910. Na nádraží v Mostaru se k němu, jak později vyprávěl, dostal až na dosah ruky; jeho impozantní důstojnost jej však od atentátu odradila. Nebyl to  jediný  balkánský atentát,v červenci 1912 Chorvat Luka  Jukič  střílel na chorvatského bána Stavka Cuvaje. Bána minul, ale zastřelil dva muže z jeho ochranky. Obětí atentátu se měl stát i další chorvatský bán baron Skerlecz. O několik měsíců později  se pokusil zopakovat atentát  na  Cuvaje Ivan Planiuščak. Také  on  nezasáhl a zastřelil se. Atentátníkem se zřejmě chtěl stát i jeden ozbrojený student, který byl v záhřebském divadle zadržen nedaleko lóže arcivévody Leopolda Salvátora. Ale nezůstalo jen u dřívějších podařených a nepodařených atentátů. Jak již shora uvedeno, o návštěvě anektované horké půdy rozhodl Ferdinand d´Este více než půl roku předem. Termín návštěvy byl poprvé avizován v tisku, jak uvádí Vilibald Gutsche dne  17. března 1914  ve vídeňské „Reichspost“  a v  záhřebských  novinách „Srbobran“. Krátké oznámení zachytil Danilo Ilič, starší přítel bratra  bosenského studenta Gavrila Principa, Jovy a spisovatel Jovan Varajič, kteří předali tuto zprávu ze Sarajeva do Bělehradu  typografu  Nedjelko Čabrinovičovi,který tam pracoval v jedné tiskárně. A ten informoval dalšího přítele, z bělehradského gymnasia nedávno vyloučeného studenta Gavrila Principa. A ten si uvědomil, že přichází příležitost. Pro svou myšlenku atentátu získal ještě spolubydlícího Trifka Grabeže. Všichni tři byli bosenskými nacionalisty, obdivovateli Bogdana Žerajiče, jehož hrob před  atentátem  navštívili  a učinili u něho přísahu, že jeho smrt pomstí. Události, které  následovaly  jsou  podrobně popsány v řadě knih a popis přípravy atentátu přesahuje téma této práce. Zmiňme se však o několika důležitých věcech, které mají pro naši práci význam.

Obecně se o chystané návštěvě vědělo již od podzimu, takže stejnojmenné noviny srbských exulantů  Srbobran v USA mohly již v prosinci 1913 uveřejnit následující prohlášení: „ Rakouský následník trůnu ohlásil na jaro návštěvu Sarajeva. Srbové ! Chopte se všeho, čeho můžete – nožů, pušek, bomb a dynamitu. Vykonejte svatou pomstu. Smrt habsburské monarchii, věčná paměť těm hrdinům, kteří proti ní pozvednou své paže.“ Výzva z Ameriky našla velký ohlas i v Srbsku, tamější tisk připomněl všechny předchozí  atentátníky  jako vzory pro srbskou mládež. Tato nenávist se pochopitelně přelila i do Bosny a Hercegoviny, kde se objevily letáky, které hrozily smrtí nejen arcivévodovi, ale i  jeho choti.  Tato  antirakouská propaganda samozřejmě pomohla potom zdůvodnit militantním představitelům rakouské monarchie „satisfakční“ požadavky vůči Srbsku, rakousko-uherské ultimatum a představit Srbsko jako mateřskou zemi vrahů a atentátníků.

Do sarajevského atentátu se však více než spiknutí a konspirace (budeme mít příležitost o nich ještě mluvit) promítly restriktivní  opatření  vídeňského dvora vůči vévodkyni z Hohenbergu a legendární neschopnost  a indolence generála  Potiorka. Jak se  ukázalo po atentátu, Potiorek  nebyl odvolán, ani potrestán a tak již nikdy nezmizelo podezření, že atentát nepřišel  Vídni tak docela nevhod. Ostatně  svědčí o tom známý výrok císaře Františka Josefa I. poté, co se dozvěděl o smrti arcivévody, o dějinách, které se daly samy do pořádku.

Tři první atentátníci Princip, Čabrinovič  a  Grabež  se rozhodli najít spojence a pomoc. Tyto události konspirativního rázu ve spojení s organizací „Sjednocení nebo smrt“ (Černá ruka) a s jejím šéfem, jinak plukovníkem srbského generálního štábu  Dragutinem  Dimitrijevičem (plukovník Apis) a  jeho muži  Vojislavem Tankosičem  a  Milanem Ciganovičem  nesou na jedné straně  všechny  moderní prvky tajné  přípravy  teroristické akce, na druhé straně i neuvěřitelný diletantismus. Výcvik mladých teroristů byl tak  amatérský, že dodnes vyvolává pochybnosti, co vlastně plukovník Dimitrijevič a major Tankosič sledovali. Chtěli vyvolat válku, či intrikovali proti srbské vládě nebo byli vedeni vlasteneckou nenávistí k Rakousku – Uhersku? Těmito  spekulacemi se zabývá mnoho autorů a literatura na toto téma přesahuje možný prostor této práce. Jedno je jisté – vyslat několik narychlo „vycvičených“ tuberkulosních mladíků, vyzbrojených pistolemi a bombami, se kterými si ani jeden z nich předtím nehodil, bylo projevem lehkomyslnosti a neujasněnosti, co vlastně osoby „řídící „ atentát sledují. Ostatně vypovídá o tom nejlépe výslech Dimitrijeviče před soudem v tzv. „Soluňském procesu“ v roce 1917:  „Jednoho dne ke mně přišel Tankosič do úřadu a řekl mi: …Je tady několik bosenských hochů, kteří se mně již stávají obtížnými svými prosbami, abych jim dovolil cestovat do Bosny. Mám je nechat jít ? Okamžitě, aniž jsem přemýšlel, jsem řekl, tak je nech jít. Tankosič mi ještě řekl, že mají v úmyslu – po dohodě se svými druhy v Bosně – podniknout něco  proti  Ferdinandovi. Po pravdě řečeno, v ten okamžik jsem se domníval, že se nic nestane. Předpokládal jsem, že rakouský následník trůnu bude tak střežen a chráněn, že se mu nemůže nic stát, že v nejlepším případě by se mohl udát incident, který by jemu a jeho okolí mohl sloužit jako výstraha, jak by bylo nebezpečné zaútočit na Srbsko. V žádném případě jsem nemohl tušit ani ve snu, že by se takový atentát mohl stát podnětem pro válku proti Srbsku“.Není důvodu se domnívat, že jde o nepravdivou nebo účelovou výpověď.

I když vyzbrojit málo vycvičené nebo takřka nevycvičené mladíky a dát jim pistole a bomby, mohlo přinejmenším  ohrozit  atentátníky  samotné. Zejména bomby tehdejší technické úrovně. Samotná příprava, organizace a celkový diletantismus skutečně svědčí o tom, že se dychtivých  atentátníků  chtěli  Apis s Tanosičem spíše zbavit, než je profesionálně připravit k atentátu na arcivévodu. Ani jeden z atentátníků neprošel předchozím vojenským výcvikem, nesloužil  v  armádě  a  přitom měli zaútočit na pohyblivý cíl, o kterém se dalo předpokládat, že bude pečlivě chráněn a hlídán. Ostatně počáteční průběh atentátu tomu odpovídal, auto s Jeho  císařskou  Výsostí a vévodkyní  minulo  atentátníky  Mehmedbašiče  a  Čubriloviče, aniž se odhodlali zaútočit a teprve Čabrinovič dokázal hodit bombu, která ale jen zranila podplukovníka  Erika Merizziho  a důstojníka Boos-Waldecka, jedoucího za vozem s Vysokým párem. Pokus o atentát nevyšel a skončil tak, jak vlastně plukovník Apis předvídal. Stala se z něj jen výstraha, varování před útokem na Srbsko. Čabrinovič vrhající bombu poprvé selhal, tak jako i jiní amatérští atentátníci v historii. 

A co teprve další  čtyři atentátníci, kteří se k původní trojici přidali až v Sarajevu? Ti postrádali byť  i minimální výcvik prvních tří a neuměli vůbec střílet. Zázrak byl již v tom, že se Princip, Čabrinovič a Grabež vůbec do  Sarajeva  dostali, že tam  s pomocí srbské tajné služby a Danila Iliče propašovali  i zbraně a že nikdo z nich nebyl zadržen dříve, což  svědčilo alespoň  o  jednom,  že se mezi nimi nenašel zrádce a že přípravy, byť jakkoli diletantské nebyly prozrazeny již v srbské tajné službě. Jakoby osud byl všem mladým mužům milostivě nakloněn  a  úplně odvrátil  svoji  tvář (jak to prokázal řetěz dalších událostí) od  jejich  Výsostí  a  celé  následníkovy rodiny. Organizační  a  konspirační  chyby  a trestuhodná  nedbalost  provázely celou přípravu  atentátu  od začátku. To však ještě nebylo nic proti tomu, jak  k  úspěchu atentátu  nakonec  přispěl  sám  guvernér Bosny  Potiorek, který měl odpovídat za bezpečnost následníka trůnu a jeho choti. Kdyby  byl  agentem  srbské tajné služby pověřeným  atentátem  na arcivévodu, nemohl by jednat úspěšněji, než jak jednal. Za sérii nehod se železničními vozy  a  podivnými znameními, které  doprovázely  cestu  obou Výsostí  z Chlumu u Třeboně do Vídně samozřejmě  nemohl  a  samotné manévry skončily úspěšně. Zcela  však  odpovídal  za  zoufalou  bezpečnostní  situaci  v  Sarajevě. Zoufalou z dnešního pohledu a dnešních měřítek, ale i tehdejších v roce 1914. V celém Sarajevu bylo připraveno jen 120 policistů, takže mezery mezi  nimi  po trase  cesty  aut s arcivévodou a jeho doprovodem  činily  cca 200 kroků. Tato „bezpečnostní“ opatření  zcela  „vyrovnala“  amatérismus a nevycvičenost  nezkušených  atentátníků. Pokračování ve III. díle.