Sumpersko.net

Právě němečtí nacionalisté, zejména její velkoněmecká strana v Rakousku viděla ve válce se slovanskou zemí příležitost, jak  zapůsobit na  Čechy, Poláky a Slovince v Předlitavsku a zároveň  jak zamezit autoritativním metodám vlády maďarských nacionalistických politiků nad Slováky a Chorvaty v Zalitavsku. A napětí v Bosně a Hercegovině? Vždyť právě odtud pocházeli sarajevští atentátníci.

Atentát a jeho ohlasy, jakož i napětí z něj plynoucí oživily pochopitelně tendence k chorvatsko - slovinskému  sblížení  a  vytvoření společného státního útvaru – tedy přeměnu Rakousko – Uherska na trialistický stát. Nedosti na tom – objevily se úvahy i o připojení Chorvatsko k tomuto státu. I když to zdaleka nebylo aktuální, objevily se také  signály  o sjednocujících  se  tendencích Čechů a Slováků. V Sedmihradsku se ozývali Rumuni toužící po připojení k Rumunsku, tak jako Italové v Tyrolsku a na jadranském pobřeží toužili po spojení s Italií. Do koloritu ožívajících národů patřili samozřejmě i Poláci, kteří měli za sebou trojí dělení Polska a také, zatím bezprizorní Rusíni. Všechny je nakonec uspokojí konec války a rozpad Rakousko-Uherska.

Ostatně tyto tendence, respektive snaha těmto tendencím zabránit, byla hlavní příčinou útoku rakousko-uherské armády na Srbsko. Později, jak uvádí  Robert Kvaček, to přiznal sám náčelník jejího generálního štábu Conrad z Hötzendorfu: „Dvě zásady tu stály ostře proti sobě, snaha zachovat Rakousko-Uhersko jako konglomerát různých národností a myšlenka ustavení národních států. Srbsko bylo pro taková slovanská hnutí příkladem a povzbuzovatelem. Z toho důvodu a nikoliv pro potrestání vraždy muselo Rakousko pozvednout meč proti Srbsku.“ Ale to byl důvod, o kterém se nemluvilo a ani nemohlo. Dekorum uraženého státu a uraženého národa muselo zůstat - vnitřní problémy Rakousko-Uherska  a  národnostní   otázka nemohly samozřejmě být oficielním důvodem války.

Jak se obecně uvádí, císař se o událostech v Sarajevu dozvěděl  28. června pozdě odpoledne ve svém oblíbeném letním sídle, v lázních Ischlu a následující den ráno odjel do Vídně. Ještě večer v den atentátu dorazil ze svého moravského panství do své pracovny na Míčovém náměstí i ministr zahraničí hrabě Berchtold a dopoledne dalšího dne do Vídně z manévrů se vrátil i Conrad. Již po příjezdu do štábu měl informovat tam přítomné důstojníky, že na  pořadu dnů je válka se Srbskem. Poté co se během dne dostavil i uherský ministerský předseda Tisza, když  jeho rakouský kolega se nemusel odnikud vracet – byl ve Vídni. Ještě než došlo ke společné poradě těchto vídeňských politiků, snažil se Conrad ovlivnit svým válečným stanoviskem i ministra zahraničí. Protože ten na dalších poradách vystupoval jako přesvědčený jestřáb, je otázkou, nakolik to bylo pod vlivem Conrada a jestli spíše Conrad nepřesvědčoval již přesvědčeného. Proto je diskutabilní, jestli Berchtold při svém setkání s císařem dne 30. června mu přednesl vlastní, či Conradem imputované názory – faktem zůstává, že jej informoval naprosto tvrdě: „Nesmíme ukázat žádnou slabost, jinak se u sousedů na jihu a východě znemožníme a usnadníme jim vést rozkladné dílo ještě důsledněji.“

Nebylo sporu o tom, že Srbsko, ta stále provokující zemička na Balkánu, musí být potrestána. Šlo o to jen jak, jakým způsobem, jakou intenzitou. Tehdejší  mezinárodní  svět neznal organizaci, kde by Vídeň mohla přednést své žaloby na Srbsko (a Srbsko na Vídeň), neexistoval mezinárodní rozhodčí orgán, který by působil jako arbitr – existoval jen prastarý způsob řešení mezinárodních sporů po selhání diplomacie, ultima ratio – válka. Již tehdy, byť se taková terminologie nepoužívala, existovali  v  Rakousku- Uhersku jestřábi a holubice. Ministr války polní zbrojmistr A. von Krobatin a náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf  se dožadovali okamžitého vojenského zásahu proti Srbsku. Stoupenci  válečného řešení byli i „civilisté“.

Jasně to ukázalo zasedání  Ministerské rady pro  společné záležitosti dne 7. července 1914, kde její účastníci zaujali následující stanoviska: Ministerský předseda Stürgkh prohlásil, že „diplomatické úspěchy, kterých Rakousko-Uhersko již dosáhlo i dříve, nestačí, protože napětí mezi ním a Srbskem je ještě větší, než tomu bylo dříve. Je pro to, aby se začalo akcí diplomatickou, která by ale musela skončit válkou. Samotný diplomatický úspěch není řešením.“   Ministr zahraničí hrabě Berchtold nezůstal pozadu, „se Srbskem je třeba udělat rychlý konec - vyhlášením války“. Ministr války Ritter von Krobatin měl i vypovězení války za zbytečné – mělo se jednat „sans crier gare.“  Také ministr financí  Ritter von Krobatin byl pro válku, neboť, jak se vyjádřil, „konečné střetnutí přijde tak jako tak.“ Pouze uherský ministerský předseda Tisza byl opatrný, poukazoval na nebezpečí evropské války, která z takového rakousko-uherského konfliktu může vzejít.

Účastníkům porady bylo jasné i to, že válka se Srbskem může vést k válce s Ruskem. Proto opatrný hrabě Tisza zdůrazňuje, že požadavky na Srbsko mohou být tvrdé, ale splnitelné a ultimatum je možné vznést až potom, co požadavky nebudou splněny. Je zbytečné uvádět komu dala historie za pravdu.