Sumpersko.net

O létání Zdeněk Zerzáň snil už jako kluk. Stačilo se zahledět na otcovy fotografie z letiště v Otrokovicích, kde kdysi vedl restauraci, a už byl myšlenkami v oblacích.

Dokonce i ve školním kroužku ve Velkých Losinách vytvářel modely letadel. Ještě mu nebylo ani patnáct, když vysněné letiště v Otrokovicích neplánovaně navštívil. „Cestoval jsem tehdy vlakem do Buchlovic a ztvrdl jsem na nádraží v Otrokovicích. Přípoj měl dorazit až za hodinu, tak jsem se vydal na letiště. A za všechny peníze, co jsem měl, včetně železné rezervy na zpáteční jízdenku domů, jsem si koupil lístek na vyhlídkový let,“ vzpomíná s nostalgickým úsměvem.

Vznášel se nad rodným Zlínem, kde žil s rodiči před přestěhováním do Koutů nad Desnou. Viděl někdejší domov i místa, kam chodil se skauty. „Byl to nádherný, určující zážitek, který mě přivedl k tomu, že se stanu letcem,“ svěřuje se Zerzáň po letech. Přihlásil se do leteckého učiliště v Prešově. Byl přijat, ale tehdejší mocipáni nepohlíželi na jeho touhy s porozuměním. „Z okresního národního výboru mi oznámili, že mě tam nepustí. Mohl jsem si vybrat – buď se stát horníkem, nebo se vyučit pro Železniční opravny a strojírny. Do dolů jsem samozřejmě nechtěl, a tak jsem putoval na učňák v Nymburku, kde jsem se ve volném čase věnoval parašutismu a létání,“ vypravuje Zerzáň.

Pilotovat začal v roce 1953. Od té doby strávil v letadle tři tisíce hodin, během nichž nezažil jedinou nehodu. Jako trenér vyškolil pět desítek pilotů, z nichž mnozí se létání věnují profesionálně. Vždy miloval volnost a létání, ale musel se vyrovnávat s prózou všedního dne. V časech, kdy o osudu jednotlivců rozhodovaly stranické sekretariáty, to nebylo právě jednoduché. „Na vojně jsem chtěl samozřejmě k letectvu. Nedostal jsem se tam, protože jsem jako školák navštěvoval modelářský kroužek, jehož vedoucí se kriticky stavěl k tehdy panujícímu režimu. Vůbec jsem o tom nevěděl, ale i tak jsem měl smůlu,“ líčí Zerzáň.

Nakonec se nevyhnul ani fárání. Musel na roční brigádu, které se říkalo dobrovolná, ačkoliv odmítnout se nedalo. Pracoval na dole Mír v Karviné. Žít ve světě rozděleném železnou oponou nebylo pro pilota a muže se srdcem světoběžníka snadné ani v pozdějších letech.

Problémy mu přivodilo například vylíčení zážitků ze zájezdu do tehdejšího Sovětského svazu. „Neříkal jsem nic, co by nebyla pravda, ovšem estébáci si mě předvolali na kobereček, že prý pomlouvám spřátelenou zemi. Dnes je to historka k pousmání, ale tenkrát mi veselo nebylo,“ objasňuje Zerzáň. Stávalo se, že některý ze sportovních letců využil příležitosti a ufrnkl soudruhům na západ. V roce 1973 tímto způsobem emigroval plachtař z Moravské Třebové.

Následovaly prověrky v leteckých klubech po celé republice. Zerzáň byl jedním z jedenácti šumperských pilotů, kteří obdrželi zákaz létání. „Bylo to absurdní. Jako člen ústředního výboru a náčelník Horské služby Jeseníky jsem služebně jezdil po celé Evropě. Emigrovat jsem mohl kdykoliv. Přesto jsem dostal zákaz pilotovat, abych náhodou neuletěl,“ kroutí nad zabedněností mocipánů hlavou ještě po letech.

S rozhodnutím se nechtěl smířit a vypravil se do pověstného šumperského Bílého domu, v němž sídlil okresní výbor komunistické strany. Přijal ho tam sám nechvalně proslulý tajemník Alois Švéda. „Žádal jsem ho, aby mi vysvětlil, proč nemůžu létat. Audience se však zvrhla ve řvaní hesel o dělnické třídě, které se sneslo na mou hlavu. Neudržel jsem se a řekl jsem pohlavárovi, že šumperské ulice po něm jméno neponesou,“ líčí Zerzáň.

Znepřátelení komunistického tajemníka se mu však vymstilo. Papaláš začal usilovat o to, aby vzpurný pilot přišel o místo. Zpočátku se mu moc nedařilo, ale po změně v celorepublikovém vedení Horské služby, se židle pod Zerzáněm začala třást. „Byl jsem pravidelně vyhodnocován jako nejlepší pracovník. Na mezinárodním sympoziu v Tatrách jsem dostal vyznamenání, ale čtrnáct dní nato mi řekli, že musím odstoupit, jinak mě prý zavřou,“ vzpomíná Zerzáň. Záminkou měl být požár tehdejšího sídla Horské služby v Žerotínově ulici. Hořet začalo u komína, oheň se rychle rozšířil, budova se nakonec musela strhnout. „Estébáci mi chtěli přišít, že jsem to údajně zapálil. Prý aby se nepřišlo na podvody v účetnictví expedice na Kilimandžáro. Tyto účty tam přitom vůbec nebyly, přechovávali jsme je na okresním výboru Československé tělesné výchovy,“ podivuje se Zerzáň dávným intrikám.

Nakonec uvěřil slibům, že když odstoupí, bude moci dál pracovat jako horský záchranář, a na funkci rezignoval. „Po roce se však snižovaly stavy, v celé republice o jednoho člověka. A to jsem byl já. Propustili mě navzdory tomu, že Horská služba Jeseníky měla personální podstav,“ vypravuje Zerzáň, jenž se kvůli výpovědi dokonce soudil. Nejdřív prohrál, ale po odvolání mu krajský soud dal za pravdu. Potom Horskou službu sám opustil a odešel pracovat na letiště do Moravské Třebové. Po listopadu 1989 se dozvěděl, kdo stál za potížemi, kterým léta čelil. „Donášel na mě kolega z leteckého klubu. Neměl rád aktivní lidi, kde mohl, tam škodil,“ ohlíží se jen nerad.

V roce 1990 se opět vrátil do Šumperka. Na místním sportovním letišti dodnes pilotuje motorová, bezmotorová i ultralehká letadla a také vyučuje následovníky.

Ani po jednašedesáti letech nezažil v letadle nehodu, pouze nouzové přistání při vynechání motoru. „Jsem rád, že stále ještě mohu létat, i když každoročně musím podstupovat přísné lékařské prohlídky. Pokud vím, je nás v podobném věku v republice asi pět,“ říká sedmasedmdesátiletý pilot.

Když se ohlédne za uplynulými léty, nevidí jen krásné chvilky strávené v oblacích, ale také těžkosti, které s sebou doba nesla. Přesto mu už nikdo nevezme to hezké, co prožil. Navždy zůstane prvním člověkem na světě, jenž sjel na lyžích nejvyšší africkou horu Kilimandžáro. Na zahradě u domu, kde s rodinou žije, pěstuje rostliny, které si přivezl jako vzpomínku na cesty do pěti desítek zemí celého světa. Ale nejdůležitější pro něj je to, že mu už nikdo nezakazuje létat.