Sumpersko.net

V  současné  bitvě o Klause, o délku lhůt soudních řízení, o právním diletantismu Hradu, o odškodnění poškozených, zcela zapadá jedna důležitá věc.

Totiž, že nejde jen o právo, ale i o (nebo především) o řád, mravnost a duch ústavy. To proto, jak se ukázalo, že právní akt amnestie, je v českém právním řádu teoreticky nezakotven. To  již  v  samotné charakteristice amnestie jako takové. Je to právní předpis, zákon, právní norma? Kam se řadí v hierarchii právní síly těchto norem? Ukázalo  se, že ani odborníci na ústavní právo se nemohou  o základní právní charakteristice amnestie dohodnout.

O tom, jakož i o jiných právně teoretických problémech amnestie, včetně jejího eventuelního zrušení (nebo její části) měli v uplynulých dnech možnost se přesvědčovat i autoři návrhu  na   zrušení  části  zákona  (respektive  analogicky  jiné normy)  podávaného  podle § 64 zákona o ústavním soudu.

Ale toto téma je natolik prodiskutované, že k této diskusi v této úvaze  nehodlám přispívat. Spíše mě zajímá postoj obhájců Václava Klause, ať již laiků nebo právníků, kteří jeho amnestii včetně aboličního článku  čl.2. hájí. Dokonce tak úporně, že vyvolávají podezření, že jim nejde ani tak o obranu amnestie, jako spíše o  obranu  Václava  Klause a to z pozice jeho naprosté adorace. Zvláštní kapitolu tvoří osoba Ladislava Jakla, který  i  mě  poctil  dehonestujícím  emailem, neboť pro něj představa, že si někdo dovolí oponovat jeho Bohu, je zřejmě nesnesitelná.

Ale předmětem mé úvahy je střet jedince, či několika oponentů s převažující většinou. Zjednodušeně, jeden proti všem. V demokracii je v takovém případě jedinec poražen, musí se podřídit většině. Jinak je tomu v samotné polemice – jejího vítěze může někdy  určit  historie  až po desetiletích  či  staletích.

O politických sporech jedinců  s většinou  a  o politické odvaze  napsal  v roce 1955  ještě jako senátor knihu „Profily odvahy“  John Fitzerald Kennedy, pozdější  americký prezident. Je o amerických politicích, kteří se postavili proti většinovému mínění a kteří prokázali mimořádnou odvahu.  Jít za svojí politickou pravdou a vizí  i  za cenu zničení vlastní kariéry, je jednání v české politice neznámé. Stejně jako uvedená kniha, což při nevzdělanosti většiny českých politiků, není překvapivé.

Je tedy možné srovnat obhájce amnestie Václava Klause s jejich americkými  protějšky? Bez  ohledu na odbornost  a  právní vzdělání? Když  vynechám Václavem Klausem placené pretoriány (jako Ladislava Jakla), je zde několik stoprocentních obránců, jimž je nutno vzdát úctu pro úpornost jejich obrany. Lhůty, judikáty, Štrasburg,  vše mají  vyargumentované. Jen v diskusi samé se neřídí pravidlem dialogů  jak je definoval v antice již Platon.

Nejde jim o uznání jejich argumentů oponentem, ale o jeho porážku, zničení. Nevím,  co by  udělali, kdyby Václav Klaus uznal svoji chybu. Ale protože vědí, že  se  to nemůže nikdy stát,  tak neustoupí ani  devadesáti procentům  ostatních právníků,  ani odborníkům tvrdícím, že amnestie byla zfušovaná. I to je v pořádku. Stále jsou na úrovni senátora Roberta A. Tafta z Ohia, který v roce1946 protestoval proti tomu, aby byli nacističtí  váleční zločinci odsouzení v Norimberku popraveni, když Norimberský proces podle něj  porušil americkou zásadu práva (a nejen americkou), podle níž nikdo nemůže být souzen s použitím zásady ex post facto. Tedy se zpětnou účinností – retroaktivně.

Tento ve světě ojedinělý odpor mu zničil jeho politickou kariéru a do Bílého domu  se  pak  již nedostal. Dnes mnozí právníci ve světě docházejí k závěru, že měl vlastně pravdu. Jenže – jsem přesvědčen, že právní defensoři  Václava Klause ji nemají a mít nikdy nebudou. Ne, jen pro dnes již  zjevně  její diletantskou přípravu, pro rozpory mezi Jaklem a Klausem o její přípravě a jejich zřejmou bezradnost s jakou čelí její kritice, ale pro naprosté nedbání vedlejších účinků  amnestie a  absenci jakékoliv respektu k duchovnímu řádu a  mravnosti. Co tím mám  na  mysl ? Dalo  by  se to ve zkratce vyjádřit slavným výrokem  „Co nezakazuje zákon, to zakazuje stud“, jehož autorem je  římský filosof Lucius  Annaeus Seneca. Je z něj zřejmé, že zákon není největší autoritou, ale že nad ním je něco vyššího, protože stud je kategorie mravnosti.

A převedu-li to do sporu o amnestii Václava Klause, pak zrušení trestního stíhání soudce Berky a dokonce vyplacení dlužné mzdy ve výši 5 milionů (návrat do taláru je již mimo možnost mé úvahy) při vědomí  škody,  kterou způsobil jiným ve výši několika set milionů, je právě tím, co měl na mysli Seneca. Ano, něco takového musí zakázat stud. A jestliže to autoru amnestie stud nezakázal, pak se musíme stydět za něj.