Sumpersko.net

Amnestii prezidenta republiky lze chápat také jako odezvu – možná nechtěnou – na výsledky dosavadní trestní politiky státu, mezi něž patří více než dvojnásobek vězňů ve věznicích ve srovnání se sousedními státy, vysoká recidiva, neúnosně dlouhá trestní řízení a navzdory tuhému odporu příslušných orgánů občas prokázání neviny po letech věznění. K úplnosti obrazu patří i pouhých  6% cizinců ve vězeňské populaci, zatímco v Rakousku to je téměř  polovina a  i ve věznicích jiných evropských států mají silné zastoupení.

Každá mince má rub a líc. Platí to také o amnestii, zvláště o její aboliční části. Její kritici kamenují pana prezidenta kvůli pomyslné újmě na právech poškozených. Jejich úvahy by byly správné tehdy, kdyby bylo možné předem s jistotou tvrdit, že nekonečné procesy jednou dospějí k odsuzujícím výrokům, k přiznání nároků na náhradu škody a ty budou dosud dobytné. Platnost presumpce neviny ale předjímání výsledků vylučuje, takže se musíme držet jistoty. A tou je naopak újma na právech poškozených, způsobená neúnosně dlouhými procesy, kterou prezidentovi kritici nejspíš záměrně zamlčují. Průtahy řízení přece poskytují pachatelům časový prostor pro „odklonění“ majetku z dosahu poškozených.

Ostatně tvrzení prezidentových kritiků, že zastavením trestního stíhání zanikají pohledávky poškozených, je úmyslným klamáním veřejnosti. Pohledávek se amnestie vůbec netýká. Základní cestou vymáhání odškodnění je navzdory protiklausovským žvanilům civilní řízení. Trestní řízení je přece „ultima ratio“. A nadále platí poznatek, že neúnosně dlouhé trestní řízení je samo o sobě trestem.

Jdeme-li za příčinami bezútěšného stavu trestního řízení, kromě jiných narážíme na posedlost trestáním, na toleranci k pokleskům státních zástupců a soudců, na lhostejnost k lidským osudům či na neumětelství. Výsledkem bývá i věznění zcela nevinných lidí, což připravuje naši republiku o právo prohlašovat se za civilizovanou zemi a právní stát. A nezdá se, že se po amnestii začne situace lepšit. Zatím představitelé státního zastupitelství a justice dávají najevo nespokojenost s prezidentovým hrábnutím do jejich mraveniště, ale vůbec se nešíří o tom, co udělají, aby jim za dalších patnáct let nemusel příští prezident uštědřit  podobnou lekci jako Václav Klaus.

Něco z výše uvedených nežádoucích jevů poznamenalo mimo jiné proces s poslanci Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou, který se po odvolacím řízení vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 5.

Původní proces byl pro soudce Jana Šotta řetězem chvilek hvězdné slávy. Učinil ze své soudní síně dějiště honu na stranu Věci veřejné a stal se rázem hrdinou pro novinářskou chátru, politické pleticháře a jimi zmatenou veřejnost. Lesk jeho slávy ale začal rychle pohasínat.

První skvrnou na jeho falešném štítě soudce bez bázně a hany bylo odvolání žalobkyně Hany Vrbové, podané zčásti ve prospěch odsouzených. Je běžné, že se žalobci odvolávají v neprospěch odsouzených, dožadujíce se přísnějších trestů či zamítnutí zprošťujícího rozsudku. Ale žalobce jako zastánce odsouzených je skutečně bílá vrána. Výjimečnost počinu žalobkyně v tomto případě zvlášť vyniká na pozadí její zjevné snahy, projevované v průběhu hlavního líčení, dosáhnout odsouzení poslance Víta Bárty stůj co stůj. Nicméně jako profesionálka nestrpěla překročení formálně právních hranic přípustnosti postupu pana soudce.

Pak se do věci vložil Nejvyšší soud ČR, který na základě stížnosti poslance Víta Bárty rozhodl, že pan soudce soudil i to, co mu zákon neumožňuje. Posléze rozsudek přezkoumal odvolací senát Městského soudu v Praze předsedkyně Jarmily Löffelmannové, který v něm našel další podstatné právní vady a vrátil věc soudu prvního stupně k jejich odstranění.

Souběh zmíněných hodnocení dle mého laického úsudku ukazuje, že rozsudek soudce Jana Šotta není vzorovou ukázkou soudcovské dovednosti a statečnosti, jak o něm hlásal bulvár, ale pouze ubohým zmetkem. Je nyní na předsedovi senátu, aby v novém řízení napravil, co v jeho výchozí fázi zpackal. Soudce je vázán právním názorem soudů vyššího stupně. Jan Šott bude muset spolknout hořkou pilulku nápravy svých zásadních právních pochybení podle pokynů Nejvyššího a Městského soudu v Praze. 

Jeho postavení ve vráceném procesu má ale ještě jednu stránku. V době své počáteční slávy se pan soudce vyhříval na výsluní zájmu bulváru a pilně šířil do světa zvěst o své soudcovské skvělosti. Tím se ovšem dostal do rozporu s judikaturou, která soudcům zakazuje soudit věci, k nimž se veřejně vyjadřovali, protože jejich vyjádření je vždy do určité míry zavazuje a tedy je činí podjatými. V daném případě k poskvrnění informační nestřídmostí přistupuje i nebývalá koncentrace právních vad rozsudku. Nebudu proto překvapen, pokud se soudce Jan Šott z řízení vyloučí pro podjatost. Obžalované by tím asi nepotěšil, ale své soudcovské důstojnosti by prospěl. Ostatně pokud by obžalovaní nebyli s jeho rozhodnutím spokojeni, mohli by proti němu vznést stížnost.