Sumpersko.net

Podle zprávy nejvyššího státního zástupce JUDr. Pavla Zemana prorůstá zločin do nejvyšších špiček policie a její generální inspekce. Jelikož již předtím prorostl do nejvyšších sfér státní správy a politiky, jeho růst by měl být prakticky ukončen. Protože do něj ale proudí zločinná míza dál, bude nyní zločin již jen bytnět, protože i pro něj platí fyzikální zákony – rozšiřování do zbylého volného prostoru.

Ve zprávě je uvedeno: „Vrchní státní zastupitelství v Olomouci poukazuje na případy podezření z trestné činnosti policistů – úniky informací z trestních spisů, ovlivňování trestních řízení, organizovaná trestná činnost spočívající v obchodování s informacemi o trestních kauzách. Tyto trestní věci jsou vysoce závažné, a to i s přihlédnutím k tomu, že řada případů poukazuje na špatný stav Policie ČR a na rozsáhlé prorůstání zločinu či klientelistických vazeb do struktur Policie ČR – případně i Generální inspekce bezpečnostních sborů, a to i do vysokých pozic, kde se koncentrují důvěrné a citlivé informace o trestních kauzách, což fakticky znemožňuje úspěšný a účinný boj se zločinem.“

Takže zločin dosáhl nejvyšších sfér státní správy a politiky a nyní jsme se dozvěděli, že i nejvyšších sfér policejních. Jsme tedy zločinný stát a je nutno v ústavě nahradit pojem „právní stát“, pojmem „stát zločinný“.

Koncem roku 1991 napsal Václav Havel knížku „Letní přemítání“. Vložil do ní své úvahy o budoucnosti Československa. Je vůbec možné, že autor skvělých esejů a brilantních analýz totalitního režimu, jehož úvahy o „Moci bezmocných“ se po jedné dekádě proměnily v získání moci bezmocnými, se mohl tak nepochopitelně mýlit? Nebo jde o psychologickou diagnózu „kognitivní disonance“, zaměňování nereálných představ za skutečnost?

Tehdy jeho „přemítání“ vyjadřovalo naděje všech, kteří uvítali konec komunistického režimu a kteří doufali, že nyní se jejich země bude měnit v demokratický a právní stát. Není divu, že největší naději měl Václav Havel, který svým rodinným původem ztělesňoval kontinuitu s předválečnou demokratickou ČSR a který se nebál pro obnovení svobody jít do komunistického kriminálu. Není divu, že napsal: „Často přemýšlím o tom, jak asi bude vypadat naše země za deset, patnáct či více let, a lituji, že nemohu těžké roky, které nás čekají, aspoň na okamžik přeskočit a nahlédnout do naší budoucnosti… Především doufám, že se změní celková atmosféra našeho života. Vymizí z něho poslední zbytek křečovitosti, frustrace a nevraživosti, jimiž se dnes projevuje všeobecný šok společnosti ze svobody. Občané nabydou opět sebedůvěry a sebeúcty, získají pocit spoluodpovědnosti za stav věcí obecných a pocit, že v této zemi má smysl žít. I politický život se uklidní.

Budeme mít dvě velké strany, už s určitou tradicí, vlastním intelektuálním potenciálem, jasným programem, vlastním sociálním zázemím, s generací nových, mladých a vzdělaných politiků v čele, politiků už nezdeformovatelných érou totality. Samozřejmě, že tu bude i několik stran menších. Bude dotvořen a vyzkoušen náš ústavní a politický systém, bude mít svá zavedená gentlemanská a nepřekročitelná pravidla, zákonodárné sbory budou pracovat v klidu a s nadhledem, bez nervozity a spěchu, výkonná moc a vůbec celá státní správa bude nenápadná a odbyrokratizovaná. Soudy budou plně nezávislé a budou se těšit obecné důvěře, bude i dostatek nových soudců… respektu občanů se bude těšit i dobře fungující a zdvořilá policie, dík které nebude už dávno u nás tak vysoká kriminalita. V čele státu bude nějaký šedovlasý moudrý profesor s šarmem Richarda von Weizsäckera. Budeme mít zkrátka stabilizovanou středoevropskou demokracii, která už nalezla svou identitu a zvykla si sama na sebe.“

Václav Havel měl ještě příležitost zjistit, jak se jeho vize hroutí, na štěstí se nedožil toho, že do „nenápadné a odbyrokratizované státní správy“ pronikne zločin a stejně tak do špiček „fungující a zdvořilé policie“ a její „Generální inspekce“.

Zatímco v Německu se syn vedoucího politického oddělení německého ministerstva zahraničních věcí a blízkého spolupracovníka ministra zahraničí Ribentroppa a Adolfa Hitlera barona Ernsta von Weizsäckera, po válce odsouzeného k sedmi letům vězení, stal šaramantním a oblíbeným prezidentem, v sousední ČR se prezidentem stal muž, ostře se vymezující vůči vysokoškolským profesorům, pomlouvající jednoho z největších českých novinářů a nerespektující pravomocné rozsudky soudů, muž, jehož cestu na Hrad lemovaly pomluvy, lži a tajemné příspěvky na volební kampaň, jakož i muž vyznávající proputinovskou propagandu a obdivující čínský komunismus.

I jeho předchůdci, splňujícímu Havlův obraz moudrého šedovlasého profesora, se orientačním bodem stala Rus a svatý Vladimír. Při averzi obou k novinářům není divu, že již dávno zapomněli odkaz Peroutkova předchůdce Karla Havlíčka Borovského, zakladatele moderní české žurnalistiky, vyjádřený v jeho Křtu sv. Vladimíra:

Poslyšte, milí křesťané,

tu smutnou novinu,

jak dokonal slovanský bůh

poslední hodinu.

Čím to, že v té české kotlině se nesplňují nejen představy Václava Havla, ale ani úctyhodného a prošedivělého profesora Václava Klause a profesionálního prognostika Miloše Zemana. Strana prošedivělého profesora, pilíř polistopadové politické a ekonomické reformy, prošla tunely k politické bezvýznamnosti a stejně tak roztálo i jeho popírání falešné teorie oteplování, když podle vědců v oblasti Grónska, Arktidy a Antarktidy tají ledovce stále rychleji. A prognostik prezident Zeman? V MF Dnes ze dne 23. ledna 2013 v diskusi s Karlem Schwarzenbergem říká: „Pokud budu zvolen, nebudu mít žádné poradce, těmi budou ministři. S těmi se budu radit…“! Nejen Václavu Havlovi předpovědi nevyšly, i ta, že „Budeme mít novou mladou generaci vzdělaných politiků“…, kteří se ovšem nedomluví žádným cizím jazykem a nedokáží vyslovovat anglický text, jak předvedl současný premiér. Jeho předchůdce, o kterém po jeho smrti jeden novinář prohlásil, že v jeho případě neplatí úsloví „o mrtvých jen dobře“, si vzdělání zase vylepšil podezřelými tituly.

A jak to dnes vypadá s dobře „ fungující a zdvořilou policií?“ „Rozhodně ne dobře, spíše špatně, respektive tragicky a mnozí tvrdí, že katastrofálně. Jak může policie dobře fungovat, když její šéfové bojují mezi sebou, když bojují s politiky a když vnitro policejní boj je již několik měsíců hlavním tématem zpráv a komentářů v médiích.

Nejhorší je, že vůbec není jasné, kdo s kým bojuje a proč.  „Občané nabydou opět sebedůvěry a sebeúcty, získají pocit spoluodpovědnosti za stav věcí obecných a pocit, že v této zemi má smysl žít.“ Jak ale situace vypadá, sebedůvěru občané ztrácejí tak rychle, jak ji ztrácejí politické strany; dnes se již smrskla na dvě koblihy. Sebeúctu zase ztrácejí úměrně k tomu, jak jejich úctu ztrácí muž úřadující pod vlajkou „Pravda vítězí“, pro kterého je ale slovo „pravda“ jen synonymem lži. „Budeme mít dvě velké strany, už s určitou tradicí, vlastním intelektuálním potenciálem, jasným programem“. Opravdu tyto dvě velké strany máme. Ta nejsilnější, ANO koblihová, by spíše měla mít název „Bezprogramová“  Je ale naprosto jednotná, jak ukázal její poslední „korejský“ sjezd. A intelektuální potencionál? Podléhá schválení Nejvyššího! A u té druhé stačí vyslovit jména Sobotka, Hašek, Chovanec, Škromach atd. Jsou plná intelektuálního potencionálu. Jenom to nikde nemohou zvěstovat, protože se v cizině nedomluví. „Bude dotvořen a vyzkoušen náš ústavní a politický systém, bude mít svá zavedená, gentlemanská a nepřekročitelná pravidla, zákonodárné sbory budou pracovat v klidu a s nadhledem, bez nervozity a spěchu, výkonná moc a vůbec celá státní správa bude nenápadná a odbyrokratizovaná. Soudy budou plně nezávislé a budou se těšit obecné důvěře…“

Nikdo nepopsal realitu této vize lépe než Zdeněk Jemelík, a budu-li citovat, budu se znovu opakovat… „O rozbití snu o právním státě se se v poslední době zasloužili dva čelní představitelé státu: prezident republiky Miloš Zeman a předseda vlády Bohuslav Sobotka. Oba se urážlivě vyjádřili o soudních rozhodnutích a soudcích, kteří jim nevyhověli. Dali tak najevo přesvědčení, že rovnost sloupů státní moci je pouze bajka pro důvěřivé občany, když pravda je taková, že z pohledu z výšin jejich postavení v hierarchii orgánů moci výkonné soudy stojí kdesi hluboko pod nimi. Doznali se k názoru na nerovnost postavení občanů ve vztahu ke spravedlnosti. Zatímco po obyčejných občanech se žádá, aby se k soudům chovali uctivě a plnili bez odmlouvání jejich pravomocná rozhodnutí, pro ně to neplatí: záleží toliko na jejich úvaze nekompetentních povýšenců, zda uznají soudní rozhodnutí za zavazující. Samozřejmě očekávají, že vyšší soudní instance vyhoví jejich opravným prostředkům, i kdyby běžným stěžovatelům za stejných okolností nevyhověly, a chovají se podle toho. Přisuzujíce si nárok na výjimku z pravidel, podle nichž se řídí vztah běžných občanů k moci soudní, popírají platnost základního znaku právního státu: rovnosti občanů před zákonem a před orgány vynucování práva. Jsou přece něco více, než obyčejní smrtelníci, proto se jich pravidla netýkají. Jejich vzkaz občanům je jasný: právo je na straně toho, kdo má moc.“

„Přemýšlím, jak bude vypadat naše země za deset, patnáct a více let,“ píše Václav Havel a dodává: „Budeme mít zkrátka stabilizovanou středoevropskou demokracii, která už nalezla svou identitu a zvykla si sama na sebe.“ Máme ji? Nebo máme demokracii, jejíž nejvyšší struktury jsou prolezlé zločinem?

Kam kráčí Česko?Je název série esejů v týdeníku „Echo“, ve kterém přední čeští intelektuálové odpovídají na otázku, zda a jak se mění naše společnost. Je to smutné čtení. Je nad rozsah tohoto časopisu shrnout jejich názory, a proto se omezme jen na několik citátů:

Kardinál Vlk: „Mohlo by se zdát, že teoretizuji, ale když uvážíme, kolik jsme za těch 25 let viděli nebo aspoň zahlédli korupce, uplácení, rozkrádání společného majetku, financí z bank, a to zvláště těmi nejvýše postavenými… a pak vysoká amnestie zločinů a co vše se neví… Je patrné, že nejvyšší sobectví tu vládne jako strašná antihodnota, která byla a je motivem rozkrádání společného majetku republiky. Společnost je zkorumpovaná odshora až dolů.“

Luboš Dobrovský: „Společnost, na kterou jsem tázán, hrubne. Společnost ztrácí, některé její části již ztratily úctu k demokratickým institucím. Stručně řečeno, mnohým není nic svaté. Hrubá síla u některých členů společnosti váží mnohem více než vzdělání. Obdiv k vůdcům, popisujícím svět pouhým soborem bonmotů, vede až příliš často až příliš mnohé k nebezpečné, ničím nekontrolované davovosti… Je až s podivem, jak se některé negativní společenské jevy opakují. Když slyším, jak ministr financí Babiš popírá rozhodující smysl parlamentu a hovoří o něm stejnými slovy, jakými se pokoušel prvorepublikový parlament degradovat Klement Gottwald, jde mi mráz po zádech… Titíž pak (příslušníci pražské kavárny) dají-li najevo veřejně svůj nesouhlas třeba s prezidentovými útoky na zahraničně politickou orientaci státu, jsou nazváni duševně nenormálními. Nelíbí se mi to. Svědčí to o prezidentově pohrdání svobodou projevu, o jeho intoleranci a také nenávisti vůči vzdělancům. Svědčí to ovšem i o tom, jak se prezident svou představou politiky vzdaluje nejen politice vlády, ale zejména ústavě, a blíží se autorům ruského propagačního média – Aeronetu. K jaké podobě tedy česká společnost směřuje? K podobě, která v mé paměti vyvolává především vzpomínku na atmosféru a chování některých příslušníků české společnosti druhé republiky. A to byla sice krátká, zato snad nejhanebnější chvíle naší české historie…“

Petr Pithart: „Kam tedy kráčí Česko? Nikam nekráčí. Dosud jsme v Unii byli více než pasivní, nikdy jsme s významnější iniciativou nepřišli… teď z té Unie začínáme vyklouzávat. Pořád ještě není rozhodnuto, ještě balancujeme na hraně mezi Východem a Západem, mezi dvěma civilizačními okruhy. Couváme ze Západu pozpátku jako rak, dílem bezděčně, dílem vědomě.“

Citovat další intelektuály není třeba, jejich eseje jsou psány v obdobném duchu. Proč Česko směřuje jinam, než si vysnil Václav Havel? I na to odpovídá kardinál Vlk: „Prožili jsme dva režimy založené na ideologii nenávisti, třídní a rasové, která hluboko totálně ovlivňovala celý život a zvláště mezilidské vztahy. S těmito fenomény jsme se po jejich pádu dostatečně nevyrovnali. Ve své sametové útlocitnosti jsme je nechali existovat. Nositelé komunistické totalitní ideologie, která napáchala tolik kriminálních činů, zůstali přikrčeni, nikdy se za své kriminální činy a hekatomby mrtvých a umučených neomluvili, a naopak zvedají hlavu. Zde odkazuji na nedávný sjezd KSČM a myšlenky, které tam soudruh Filip bezostyšně hlásal… Nechci přehánět, ale vidím, že jsme na počátku nové doby nezanalyzovali dobu minulou a začali jsme víceméně se stejnými nehodnotami v srdci i v mysli, protože jsme nechápali závažnost pozitivních hodnot pro budování solidní demokratické společnosti. Dnes je tu výsledek.“

Snění Václava Havla zůstalo skutečně jen sněním. Nakolik k tomuto výsledku přispěl i on sám, není téma této úvahy.

Mýlil se i ve svém odhadu světového vývoje. Jeho předpoklad, že „svět ideologií a doktrín odchází do nenávratna – spolu s celým novověkem“, se nenaplnil – naopak svět začíná smrtelně ohrožovat nenávistná ideologie militantního islamismu. Ani další vize, že „jsme na prahu éry globality, éry otevřené společnosti, éry, v níž budou ideologie vystřídány idejemi“ se nenaplnila. Snad jen v jedné věci měl Václav Havel pravdu. Že novověk odchází do nenávratna. Hrozí totiž, že ho vystřídá středověk v jeho kruté islámské podobě. Proto nám nemusí být ani líto, že právní stát u nás skončil ještě dříve, než začal.

Uvedené názory nemusí vyjadřovat stanovisko redakce