Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Zde je místo pro Vaši reklamu
Pátek 27. ledna 2023 -

Sumpersko.net

Nově přidaný článek

Začíná demolice nejstarší budovy v areálu FN Olomouc

26.01.2023 - Začíná demolice nejstarší budovy v areálu FN Olomouc -...

Počasí

27.01.2023 - Pátek

Teplota: 1 / -1 - prehanky-Sníh

28.01.2023 - Sobota

Teplota: 2 / -2 - Oblačno

Zde je místo pro Vaši reklamu

Trapasy ve sněmovně

07. února 2013 - 08:14

Zpět na seznam článků

Poslanci souhlasili s hlubokým ponořením rukou církví do kapes daňových poplatníků

Trapasy ve sněmovně

Martin Stín

Jednání Poslanecké sněmovny dne 5. února a jeho mediální doprovod posloužily jako příležitost k zveřejnění informace o ústavních stížnostech, jimiž v nejbližších dnech strana Věci veřejné a hned po ní ČSSD napadnou zákon o majetkovém narovnání státu s církvemi (nepadla žádná zmínka o připravené ústavní stížnosti KSČM). Nejzajímavější na tom je, že v případě Věcí veřejných to je druhý ústavněprávní útok na zákon. Ten první se nezdařil, protože pod ústavní stížnost se podepsal nedostatečný počet poslanců a Ústavní soud ČR ji z toho důvodu odmítl. Novou stížnost „véčkaři“ podávají patrně díky zázraku: našla se skupina senátorů, v nichž se probudilo svědomí, které jim přikázalo podpořit akci všemi zavrhované strany.

V této souvislosti se ale ozvaly také pochybnosti zastánců procírkevního „tunelu“ o nadějnosti ústavních stížností, opírající se o skutečně věcné argumenty. Buď jak buď, předložení dvou ústavních stížností je záslužný skutek. Nicméně jeho úspěch je velmi nejistý a zejména nikdo nedonutí neúplností obsazení ochromený Ústavní soud ČR, aby rozhodnutí vydal dříve, než ministr financí Machiavelli Kalousek vydáním dluhopisů pojistí církvím vyplacení finančních náhrad i v případě zrušení zákona. Navíc by církve dostaly úroky z dluhopisů, s nimiž zákon nepočítal.

Vedlejším následkem soustředění pozornosti na ústavní stížnosti je vytvoření závoje nad děním ve Sněmovně, v které poslanec VV Otto Chaloupka navrhl propustit do 1. čtení „véčkařskou“ novelu zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi, jejíž přijetí by výrazně omezilo finanční výnosy církví, ale téměř by se nedotklo naturálního plnění. Ve srovnání s ústavními stížnostmi, které usilují o zrušení zákona, to je polovičaté opatření. Má ale nezanedbatelnou výhodu: lze je uplatnit rychle, bez průtahů a předejít nadměrnému a dalšímu vysávání  beztak krvácející státní pokladny. A církve by ani pak nemusely jít žebrotou. Jenže chyba lávky: vše, co od „véček“ (jindy zase od KSČM) přichází, od ďábla jest, proto prokorupční sněmovní většina v souladu se zásadou „z cizího krev neteče“ zařazení předlohy zamítla. Poslanci tak souhlasili s hlubokým ponořením rukou církví do kapes daňových poplatníků. A první trapas byl na světě. Dalo se to očekávat, protože prokorupční vláda Petra Nečase přijetí novely nedoporučila, zřejmě ze strachu, že by v případě opačného rozhodnutí někteří její členové přišli o odpustky.

Dalším trapasem bylo vystoupení nestydatého demagoga Lubomíra Zaorálka, který se dožadoval přijetí již jednou odmítnutého návrhu usnesení, kterým se měli poslanci vymezit proti novoroční amnestii prezidenta republiky. Bouře pohoršení nad novoroční amnestií má mimořádnou životnost, ne a ne se utišit. Vymyká se z obvyklých osudů veřejných skandálů, které většinou rychle vyšumí, překryty novými mediálními atrakcemi. Přirozeně: jde o hodně peněz a možná nejen pro církve.

Pokud neklid kvůli amnestii podporují advokáti, přiživující nejisté naděje poškozených z velkých kauz hospodářské kriminality na odškodnění, lze je pochopit a možná i politovat, neboť újma, způsobená jejich obchodům, je jistější a hmatatelnější než byly vyhlídky jejich klientů před amnestií: neměli přece jistotu, že v případě dalšího protahování trestního řízení budou obžalovaní skutečně odsouzeni, že soud naplní očekávání poškozených uznáním jejich nároků přímo v rámci adhesního řízení, a že odsouzení budou mít zdroje na zaplacení náhrad.

Amnestie má ale také povahu políčku, uštědřeného prezidentem orgánům činným v trestním řízení za nedůstojný způsob, jakým nakládají s trestními věcmi občanů ČR. Politici, kteří na neutěšeném stavu českého trestního řízení mají svůj díl viny, by měli konečně pochopit, že není únosné dalších několik týdnů, měsíců či let sbírat bodíky popularity bouřením kvůli velmi omezenému výskytu nepříjemností, provázejících amnestií. Je to sice dobrá příležitost k předvádění osobní skvělosti leckterého mlátiče prázdné slámy, ale obětem nepříznivých dopadů amnestie to nepomůže a zejména se odvádí pozornost od příčin vzniku stavu, který Václava Klause přivedl k překvapivému rozhodnutí.

Proto by politici měli přestat s kamenováním pana prezidenta a zabývat se vážně myšlenkami na to, co vše se musí udělat, abychom se konečně zbavili ostudného evropského prvenství v počtu vězňů a aby naše trestní řízení neničilo účastníkům (poškozené nevyjímaje) podstatné části jejich životů.

O malý, ale věcný krok se pokusili opět „nepřijatelní véčkaři“ předložením návrhu zákona, jenž by neuspokojeným poškozeným z amnestovaných řízení aspoň trochu usnadnil život prominutím soudních poplatků, jistin a zajištěním bezplatné právní pomoci. Zaznamenal jsem ojedinělý příznivý ohlas z poslaneckého klubu KSČM, jinak „přátelé lidu“ napříč politickým spektrem jsou zásadně proti. Opakuji: co od „véček“ (jindy od KSČM) jest, toť od ďábla jest a nemůže proto projít, byť by to v tomto případě bylo pro poškozené velmi užitečné a nikdo jim nic lepšího nenabízí.

Naproti tomu předsedu prokorupční vlády Petra Nečase neblahý stav českého trestního řízení zjevně neznepokojuje. Svědčí o tom skutečnost, že několik měsíců vědomě a úmyslně bránil projednání věcného záměru zákona o státním zastupitelství. Překážel tím prosazení změn v systému řízení státního zastupitelství, jež mají zvýšit efektivitu jeho činnosti. Nyní konečně s velkým neodpustitelným zpožděním začíná schvalování paragrafového znění zákona, jenž ovšem zdaleka nemá vyhráno. Hlasy odpůrců se poněkud ztišily, ale jistě se rozezvučí znova, až bude příležitost.

Podobně postrádám projevy pokory a změnu postojů představitelů justice a státního zastupitelství. Amnestii přijalo a jednoznačně se za ni postavilo ministerstvo spravedlnosti pod vedením ministra Pavla Blažka.  Ale zejména ze středních a nižších článků soudnictví a státního zastupitelství stále jen slyšíme, že kauzy jsou složité, takže délka řízení je odpovídající, amnestie je protiústavní, apod. Nikdo nepřipouští, že stroj trestního řízení se občas a zejména je nespolehlivý: zatímco někdy dokáže rychle zamést za mříže i s nevinným (např. s Janem Šafránkem), jindy si spravedlnost dává neúnosně na čas a ještě k tomu soudy vydávají rozhodnutí, nad nimiž někdy zůstává rozum stát.

Není pravda, že průtahy řízení, zastavených abolicí, vždy vyvolali pouze bohatí obžalovaní, kteří si mohou dovolit platit drahé obhájce zvučných jmen. V řadě případů jsou průtahy způsobeny neumětelstvím státních orgánů. Pokud stát způsobil potíže občanům, domáhajícím se náhrady škody v adhesním řízení, má mravní povinnost jim poskytnout kompenzaci aspoň v rozsahu, navrženém „véčkařskou“ předlohou.

Řada příkladů kauz, na jejichž délce se podepsala pochybení státu, se zvolna, ale jistě prodlužuje. Kromě těch, ke kterým se vztahují výše uvedené odkazy, do mé sbírky přibylo např. řízení proti Františku Chvalovskému & spol. Trestní stíhání obžalovaných bylo zahájeno v únoru 2001 a po dvanácti letech dosud nedospělo k pravomocnému rozsudku. „Geniální“ soudce Kamil Kydalka, který v současnosti zpochybňuje ústavnost amnestie, vrátil žalobcům třikrát obžalobu kvůli vadám přípravného řízení. Když se pak na základě čtvrté obžaloby smířil s kvalitou jejich práce, vydal rozsudek zmetkové kvality, který Vrchní soud v Praze zrušil se zdrcující kritikou jeho vad. Pak už měl pan soudce smůlu: ve vyrobení možná dalšího zmetku mu abolicí zabránil pan prezident.

Abych uklidnil krvežíznivce, toužící po majetku obžalovaných, uvádím, že majetek Františka Chvalovského obstavil správce konkursní podstaty, takže je mimo dosah adhesního řízení. Abolice na tom nic nemění. Dodávám, že deset let života v nejistotě, jak věc nakonec skončí, zpestřovaného policejními výslechy a účastí při hlavním líčení, s obstaveným veškerým majetkem, je samo o sobě trestem. Pokud by nakonec obžalovaní odešli od soudu s tresty dle původního rozsudku, dostali by se na úroveň pachatelů brutálních vražd. Názor, že jim byla abolicí zajištěna beztrestnost, považuji za značně nepřesný a všem, kdo tuto stránku věci odmítají vidět, upřímně přeji, aby je něco podobného aspoň na pár měsíců také postihlo.

Občas se stává, že k průtahům dochází, protože orgány přípravného řízení si dlouho nevědí rady s otázkou, zda v dané věci skutečně došlo k trestnému činu. Tak například vznikla zlopověstná „kauza Mostecké uhelné“ a jiná v současnosti tímto skrytým vývojem prochází.

Výše naznačený vývoj případu Františka Chvalovského & spol. ukazuje, že někdy si soud nemůže příliš pomoci, protože z nekvalitní suroviny, dodané žalobci v družné spolupráci s policií, jež také občas selhává, kvalitní pokrm prostě nelze připravit. Podle stokrát opakovaných tvrzení spolku Šalamoun je nespolehlivost výstupů z činnosti žalobců a policie výsledkem dvaceti let jejich působení v měkkém prostředí nedotknutelnosti a tolerance k většině jejich poklesků. Stížnosti a podněty ke kárnému řízení jsou kárnými žalobci šmahem odmítány, pokusy o trestní řízení jsou předem ztracené.

Spolek Šalamoun se například pokusil vyvolat kárné řízení se státní zástupkyní, která má rozhodující odpovědnost za šestnáctiměsíční vazbu dvou nevinných osob, zproštěných její obžaloby. Zprošťující rozsudky, zejména od obvykle velmi přísného odvolacího soudu, mají neobvyklou povahu výsměchu obžalobě. Stát zaplatil nevině vězněným odškodnění. Žalobkyně na ně nemusela přispět, protože vymáhání regresního nároku je možné pouze v návaznosti na kárné řízení. Ale k tomu nedošlo, protože všichni v úvahu připadající kární žalobci od přímého představeného až po tehdejšího ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila vytvořili kolem zlotřilé ženy obranný val. Na jejím pokleslém jednání neshledali žádné vady.

Z mé zkušenosti, omezené poměrně malým počtem sledovaných případů, vyplývá, že kromě obvyklých drobných nedodělků jsou zásadní vady policejního postupu méně časté. Pokud k nim ale dochází, pak státní zástupci hájí hříšníky se stejnou urputností jako v případě výše zmíněné dámy. Například v případu bývalého policisty, jemuž se blížil konec trestu zákazu činnosti, nejdříve tehdejší Inspekce PČR a po ní protikorupční policie na něj nasadili jako provokatérku šestkrát trestanou podvodnici, která tehdy byla ve zkušební lhůtě z posledního podmíněného trestu a dnes je opět stíhaná, dokonce vazebně. Pro tento účel ji vybavovali zpravodajskou technikou, což zákon nepřipouští. Státní zastupitelství všech stupňů ale usoudila, že etická stránka takového počínání je bezvýznamná a upozornění na seznamování neoprávněné osoby s utajovanými skutečnostmi jednoduše v odpovědích na stížnosti přecházela mlčením.

Setkali jsme se i se zločinným spolčením policisty, žalobkyně a bývalého vojenského soudce, kteří ve snaze zastřít křivý obsah výpovědi svědkyně-poškozené nechali dodatečně, „od zeleného stolu“, upravit protokol z ohledání místa činu. Svědka, který měl jejich úsilí zmařit podáním zprávy o skutečných poměrech na místě činu, soudce sice nechal celé dopoledne čekat na chodbě soudu, ale dokazování zastavil bez jeho výslechu. Chtěl obžalovaného odsoudit bez ohledu na pravdu, tedy tak učinil. Nevinného muže pak poslal za mříže na sedm let a další bývalý vojenský soudce u odvolacího soudu jeho rozhodnutí potvrdil.

Pokud se budou orgány činné v trestním řízení i nadále chovat výše popsaným způsobem, zcela určitě obnovíme a nadále udržíme evropský primát v počtu vězňů a neúnosně dlouhá trestní řízení zůstanou nepříjemnou součástí naší reality. Jednou se pak opět poměry vyhrotí do krizového stavu a bude nutné řešení nějakým mimořádným prostředkem, například amnestií. Policisté, státní zástupci a soudci se ale nezačnou chovat lépe, dokud budou nedotknutelnou kastou, která nemusí platit za škody, způsobené občanům, ať již jen neumětelstvím či nedbalostí, nebo případně úmyslně.

Za smutný stav českého trestního řízení odpovídají politické strany, jejichž představitelé dlouhodobě zanedbávali péči o řádné fungování orgánů činných v trestním řízení a neděsili se pokračujícího přeplňování věznic.  Je nejvyšší čas, aby politici místo žvanění o amnestii vytvořili koncepci účelné trestní politiky státu a postarali se o nápravu poměrů v trestním řízení.

Mimochodem: kritici amnestie by se měli konečně zeptat generálního ředitele Vězeňské služby ČR, na jak dlouho by vydržel s penězi na provoz věznic, které mu ráčil přidělit ministr financí Machiavelli Kalousek, kdyby pan prezident nepustil na svobodu více než šest tisíc vězňů. Naše právo totiž nedovoluje držet vězně o chlebu a vodě, jak to bylo možné ve středověku. Náklady vězeňství mají z největší části povahu quasimandatorních výdajů a jejich snižování je možné jen do určité meze.

Autor: Martin Stín

Fotogalerie

Martin Stín

Další články z rubriky

 
Podmínky užití   |    Prohlášení o přístupnosti   |    Reklama   |    Kontakty   |    Nastavení souborů Cookies

Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Sumpersko.net s.r.o. zakázáno.

Tato stránka využívá cookies pro vaše lepší procházení webové stránky. Tím, že na stránkách setrváte, souhlasíte s jejich používáním. Více zjistíte zde.