Sumpersko.net

Když vypráví o své práci, zásazích i událostech, při nichž jako hasič pomáhal, jako byste tam byli s ním.

Cítíte tu energii a zápal, dobrosrdečnost a elán, touhu pomáhat. „Hele, to když…,“ začíná své příběhy z hasičské praxe. Můžete si vybrat: úsměvné, vážné, kuriózní i ty s tragickým koncem, požáry, dopravní nehody, povodně. Za 42 let a 134 dnů jich Zdeněk Pikl, kterému na šumperské stanici neřeknou jinak než Bob, nasbíral hromady. Legenda šumperských výjezdových hasičů nyní zakončila ten svůj – hasičský. Na poslední směnu se s ním přijel rozloučit i krajský ředitel HZS Olomouckého kraje Karel Kolářík. A i když Zdeněk rozdával úsměvy, nakonec se neubránili s kolegy dojetí. Přece jen, jak trefně poznamenal jeden z nich, s Bobem končí celá jedna hasičská éra.

Zdeněk Pikl totiž nastoupil ke sboru už v roce 1979. Tatínek mu po vojně sehnal práci v Jihlavě. Nikdy do ní ovšem nenastoupil. „Na tehdejší dobu to bylo zaměstnání za snové peníze. Když jsem tátovi oznámil, že tam nechci a že nastoupím k hasičům v Šumperku za 1450 korun měsíčně, tak si klepal na čelo. Nebyla to ani polovina toho, co bych si vydělal tam, ale já jsem tak nějak věděl, že je to práce přesně pro mě. No a měl jsem pravdu,“ popisuje své začátky Zdeněk.

Během jeho kariéry se měnily nejen názvy sboru, výstroj, výzbroj, technika, ale také kompletně celá šumperská stanice.

Za dlouhá léta coby hasič zachránil stovky životů, pomáhal při rozsáhlých mimořádných událostech i při drobných výjezdech v okolí. Některé z nich se mu vryly do paměti a vybavuje si je dodnes. „Tak určitě musím zmínit požár divadla v Šumperku, to byl nebezpečný zásah jak hrom. Ještě teď si pamatuju, jak jdu s kolegou po té kupoli, všude hoří, konstrukce se hroutí, hasili jsme tam celý den. To byl jeden z největších ohňů, co si pamatuju,“ vzpomíná zkušený hasič na rok 1994, kdy divadlo vyhořelo do základů.

Aktivně se také podílel na likvidaci následků povodní, a to jak lokálních v roce 1984, tak těch moravských v roce 1997. „V osmdesátém čtvrtém byla zaplavená i naše stanice a ještě jsme kvůli povodni zasahovali u požáru rodinného domu, kde vybouchl plyn. To bylo náročné. No a v devadesátém sedmém? Byli jsme v práci i několik dní vkuse, spali jsme pár hodin a pořád jsme dřeli. Mnohdy nám šlo i o život,“ podotýká s tím, že pomáhal rovněž v roce 2002 v Praze. „Byla období, kdy jsem byl vlastně pořád v práci. Dokonce si pamatuju, jak jsem šel na procházku s kočárem, slyšel jsem houkat, tak jsem se šel na stanici zeptat, co se děje a jestli nechtějí kluci na směně pomoct. No a už jsem jel s nimi,“ doplňuje s úsměvem, který ho provází celou kariérou.

Proto by to nebyl Bob, kdyby nepřidal také pár úsměvných vzpomínek. „To když jsme třeba vyjížděli k Jindřichovu k požáru rodinného domu. Když jsme přijeli na místo, tak majitel zachraňoval bez ohledu na nebezpečí vybavení z interiéru. Z domu vyhazoval matrace, peřiny, prostě co našel. No a nakonec z okna vyskočil i s ocelovými kamny,“ popisuje Zdeněk s tím, že spoustu srandy zažil i na stanici. „Bývalo dřív zvykem, že jsme dělali kolegům různé drobné naschvály, když byl čas mezi výjezdy. Třeba jsme jednomu z kluků schovali Fiata šestistovku, uklízečce jsme přemontovali šlapky na kole nebo jsme dali kolegovi do tašky dlažební kostku. Jeden z chlapů našel přivázané jízdní kolo na stropě. Byli jsme dobrá parta a bylo pro nás důležité držet při sobě a obrátit i těžké chvíle a tíživé vzpomínky ve srandu,“ vysvětluje Zdeněk, který byl a stále je vášnivým sportovcem.

Během své profesní kariéry se dlouho věnoval požárnímu sportu. A byl úspěšný. „Přes deset let jsem byl členem šumperského soutěžního družstva. Naším největším úspěchem bylo vítězství v krajském kole v roce 1987 a postup na mistrovství ČSR v Praze. Na to období rád vzpomínám,“ popisuje Zdeněk svou hasičskou sportovní kariéru s tím, že se také rád zapojil do turnajů ve fotbale, nohejbale, volejbale a dalších sportech. Také rád pořádal různé akce a události, zejména pro děti. „Pravidelně jsme dětem připravovali Mikuláše nebo třeba dětský den,“ dodává.

Za své zásluhy u sboru obdržel v roce 2011 v Praze medaili Za věrnost I. stupně a po čtyřiceti letech pak převzal z rukou krajského ředitele plaketu HZS Olomouckého kraje. „Jménem HZS Olomouckého kraje Zdeňkovi Piklovi děkujeme za všechna léta u hasičů, za všechny zásahy i akce, na nichž se podílel. Do další životní etapy pak přejeme mnoho zdraví a stále tolik energie a elánu,“ popřála mluvčí Lucie Balážová.