Sumpersko.net

     Je me souviens des

      jours anciens et  je

      pleure…  Paul Verlaine (1844–1896)

Na kopci, jejž léto pálí

potůček mě uspával,

vtom však bubeník mi zdáli

jako ve snu bubnoval.

V dáli blízko, nahlas, tiše

dolehne k nám ze silnic

potrava děl, v smutné pýše,

vojáci jdou smrti vstříc.

Ve světě se na bojištích

bělají kosti zabitých,

pěkní hoši, z bitev příštích,

nevrátí se nikdo z nich.

Ryku polnic odpovídá píšťal pronikavý hlas

řada za řadou se střídá:

zrozen z ženy, vstanu zas.Alfred Edward Housman (1859–1936)

O První světové válce jsem se poprvé dozvídal od svého dědy, skláře ze severních Čech, který jako rakouský voják prošel bojišti „Velké války“. Snad i tato válka, která zanechala své tragické stopy v podobě statisíců křížů na vojenských hřbitovech ve Flandrech, v severní a východní Francii, které prolézám posledních dvacet let, spoluzapříčinila můj vztah k Francii, (la pays de la culture a de l´amoure), po které jsou rozprostřeny tisíce hrobů s nápisy „Mort pour la France“. Ve válce později nazvané První světová válka, když po dvaceti letech ji následovala další, tentokráte s pořadovou číslovkou druhá.

    Velká válka připravila o život více než devět milionů vojáků, námořníků a letců. Podle     

    odhadu historiků si pak bombardování vyžádalo životy dalších pět milionů civilních

    osob.

Co všechno jsem z bojišť této války navštívil? Poprvé jsem vyjel z Arrasu po stopách knihy Miroslava Ivanova „Marsova pole“. Z města, kde se narodil advokát a revolucionář Maximilian Robespierre a které nám zvoní jménem Manon Lescaut, (Manon, ach Manon z Arrasu), z města kolem kterého přešla válka dvakráte a kde na místech kolem něj padli všichni čeští a slovenští vojáci z legendární roty NAZDAR. Jen kousek od Arrasu (v regionu Nord–Pas–de-Calais) je městečko Neuville Saint-Vaast, městečko plné válečných hřbitovů, německého, Commonwealthu, britského a největšího kanadského s památníkem VIMY se zaměřovacím bodem Notre Dame de Lorette (Mémorial et parc commémoratif du Canada a Vimy – Musée vivant 14-18 de Notre–Dame de Lorette a Ablain–Saint-Nazaire).

Kóta 140 byla nejvražednějším místem. Počátkem dubna 1915 v druhé bitvě v Artois útočila rota NAZDAR jako součást II. pochodového pluku Marocké divise, 33. armádního sboru pod velením maršála Pétaina na opěrný bod Ouvrages Blanc, aby dosáhla hřebenu Falaise de Vimy s kótou 140. Jen půl kilometru od Neuville Saint-Vaast je vesnička La Targette se stejnojmenným, jediným samostatným čsl. hřbitovem ve Francii (Musée militaire de la Targette a Neuville–Saint-Vaast).

Samozřejmě české oddělení, většinou ve tvaru „carré“, jsou i na jiných francouzských vojenských hřbitovech, dokonce i na západě Francie, v městečku slavném nikoli válkou, ale nápojem, který se po něm jmenuje – Cognac. Čeští vojáci, zde pohřbení, nepadli v boji, ale zemřeli po zraněních u Arrasu ve zdejší nemocnici. Cimetière du Breuil nacházíme až nahoře nad Cognakem. Zaparkujeme u konce dlouhé zdi ve stínu rozlehlých cypřišů a na informační tabuli vidíme známý znak - bílo-modro-červenou helmu-„Aux ancienne combattants“ (starým bojovníkům), což nám signalizuje, že jsme na správném místě. Vcházíme kovovou branou mezi sloupy ve zdi u budovy márnice a ocitáme se na rozlehlém hřbitově, v jehož středu na vysokém stožáru se v mírném větru třepetá francouzská vlajka. Kde je vlajka - jsou vojenské hroby. Jak zjišťujeme, tvoří „carré militaire“, rozlehlý čtverec obehnaný kovovými sloupky spojenými řetězy. Jejich náhrobky z bílého mramoru, před kterými jsou obdélníky vysypané bílým štěrkem, se v prudkém slunci ostře odlišují od tmavých civilních hrobů za cestami, které oddělují tuto vojenskou část. Vytahuji fotoaparát, notes a propisku a procházeje řadami mezi náhrobky s francouzskými jmény, identifikuji postupně mezi nimi celou řadu jmen nepochybně českého původu.

Poznamenávám si je, třeba pomohou i po tolika letech někomu někoho najít. Nuže, v městečku proslulého jména, z jehož drahých lahví se připíjí na celém světě, spí mezi svými francouzskými kamarády svůj věčný sen tito naši vojáci: Vasal Bohumil, Dedic Jean, Novak Joseph, Dvorak Joseph, Kratky Bohumil, Carsky Frank, Kubalik Antoine, Bares René, Navratil Charles, Kubias Vaclav, Zima François, Nikl Joseph, Prokof François, Kejk Vincenz, Jenilek Antoine, Furenda Adam, Istvanek François a Navratil Jean. V sousedním Jarnacu jsou pohřbení další tři čeští vojáci, ve městě, které je rodištěm i místem posledního odpočinku francouzského prezidenta Françoise Mitterranda (1916–1995). Na hřbitově La Targette spí svůj věčný sen nejen vojáci z roty NAZDAR, ale i jejich druzi padlí v II. světové válce.

La Chemine des Dames, nad řekou Aisnou na sever od Remeše, jedna z prvních štěrkových silnic ve Francii za svoji kvalitu vděčila častým jízdám kočáru s dcerami krále Ludvíka XV. zvanými „Dámy Francie“, princeznami Adelaide a Victoire, které tudy jezdily z Paříže do Château de Boves v blízkosti Vauclaire ke kněžně Françoise de Chalus, exmilence jejich otce, ale i dvorní dámě Adelaidy. Tu pravou proslulost získala Chemin des Dames druhou bitvou na Aisně v dubnu 1917 a poté v říjnu 1917 v rámci Nivellovy ofensivy. Byla místem jedné z prvních tankových bitev (Memorial des chars a Berry au Bac). Jeskyně kolem cesty, tehdy sídla velitelství, dnes musea dokládají krvavý charakter bitvy, kde jen v první den bitvy na Aisně padlo čtyřicet tisíc mužů. Silnice kopíruje hřeben, který byl pro obě strany válečným cílem při snaze ovládnout strategický terén (Musée La caverne du Dragon a Oulches-la-Vallée-Foulon).

Močály ve Flandrech, hřbitovy a pomníky kolem Passchendaele, vesnice, o které by svět nevěděl, kdyby se nestala místem jedné z nejstrašnějších bitev Velké války, tzv. třetí bitvy u Yper (Mémorial–Museum Passchendaele 1917 a Zonnebeke–In Flanders Fields Museum a Ypres).dodejme, že tato bitva se po dva roky odehrávala v blátě, neboť obě strany na sebe střídavě otvíraly hráze,které zadržovaly  moře  od území s  podmořskou výškou (Flanderská pole).

Verdun s pevnostmi Douaumont, Vaux a Souville je dodnes místem, kde se smí procházet jen po vyznačených cestách. Ještě dnes prudké deště obnažují špice nevybuchlých granátů. Dopadlo jich sem, na území několika hektarů, téměř sedmdesát tisíc, ne granátů, ale  železničních vagonů plných granátů (Mémorial de Verdun). Národní památník (Tranchée des Bayonettes - bajonetový zákop), ve kterém granát ráže 380 mm zasypal  četu vojáků připravených z něj vyběhnout do útoku.

Dnes vyčnívají jen špičky jejich bajonetů. Po vesnici Fleury de Douaumont zbyly jen jámy po granátech s cedulkami, co kde předtím stálo. Kolem je  jen mladý les, protože na půdě kontaminované kyselinou ze zákopů celá desetiletí nic nerostlo. Věž mrtvých a pod ním patnáct tisíc bílých křížů. Celkem zde padlo cca sedm set tisíc Němců a Francouzů. Město Verdun, dříve známé jen svými kyselými bonbóny – dropsem, se stalo „slavné“ svým „mlýnkem na maso“ (Ossuaire de Douaumont).“

Voie sacrée, svatá cesta z městečka Bar le Duc, v jehož zámečku sídlilo spojenecké velení Quartier Général de la III. armée Française a Souilly – Musée de la voie Sacrée a Souilly). Je to úzká silnice, po které jezdily do verdunských pevností nákladní vozy naložené municí a vojáky, zatímco zpět vozily raněné, šílené a mrtvé. Když po ní jedeme, tak se nám krajina zdá zcela všední, prostě kus francouzské krajiny. Až na obraze ve výše uvedeném museu uvidíme, jak to zde tenkrát vypadalo. Jedno nákladní auto za druhým, po jedné straně silnice kolony vojáků tam, po druhé zpět. Jedni rozedraní, špinaví a se zakrvácenými obvazy, druzí odhodlaní a filmově odvážní pochodují na linii fronty. Obraz doplňují panely plné černobílých dokumentárních fotografií, které v detailech zobrazují to, co barevné plátno.

Kraj Champagne, region slavného šumivého vína se svým středem – městem Épernay se sochou Dona Perignona  a  sklepy v délce 40 km – plné šampaňského nejznámější firmy Moet & Chandon, je zároveň krajem krvavých bitev. Vždyť tudy vedla cesta do Paříže, do které se Němci tehdy skoro dostali. Je zde více champagnerií, nebo hrobů vojáků? To nikdo nespočítá.

Město Albert s museem plným zbraní (Musée „Somme 1916“ a Albert), Cambrai s památníkem prvního nasazení tanků, památník novozélandských vojáků v Longueval, městečko Péronne s výtvarně pojatou expozicí Velké války („L´Historial de la Grande Guerre a Péronne). A protože Velká válka nebyla jen válkou evropskou, či jen evropských vojáků, nesmíme zapomenout na Musée Franco- Australien a Villers- Bretonneux.

Cateau-Cambrésis, město, ve kterém byla r.1559 uzavřena mírová smlouva mezi francouzským králem Jindřichem II. a španělským králem Filipem II., která na desetiletí změnila tvářnost Evropy. Ukončila období francouzsko-španělských válek o Itálii a potvrdila španělskou převahu na Apeninském poloostrově. Dnes je jedním z největších památníků bitvy na Sommě, dalšího mlýnku na maso. A co bitva na Marně, která obklopila bojiště lesy bílých křížů. Zde se zhroutil v první bitvě na Marně (Zázrak na Marně) Schlieffenův plán, jak bleskově dobýt Paříž (Mémorial des batailles de la Marne 14 – 18 a Dormans).

Naproti tomu další memoriál je vítězný - Mémorial de la clairiere de l´Armistice a Compiegne (vagon příměří a triumfu Francie, po 20 letech zase jejího ponížení) – když v něm Hitler v r. 1940 nechal Francii podepsat tentokráte její kapitulaci. Region Champagne–Ardennes je krajem bohatým nejen na pravé šampaňské víno, ale i na vojenské hřbitovy a vojenská musea. Např. Musée historique du Fort de la Pompelle, Musée de la guerre 14-18 a Brienne-sur-Aisne, Musée „Guerre et Paix“ a Novion-Porcien a další.

Musée Historique Tchécoslovaquie a Darney – v zámku v Darney je umístěno jediné samostatné čsl. vojenské museum ve Francii. Dodejme, že je v regionu Lorraine (Lotrinsko) a dokonce v oblasti s „českým prvkem“. Kupodivu „Tábor Kléber“, který byl dočasně domovem našich vojáků, nebyl jediným setkáním českých dějin s tímto městem. Od lesů, zdroje paliva, nebylo daleko ke středověkým sklářským hutím, kam již od 14. století přicházeli skláři z českých zemí přinášející svá výrobní tajemství. V době, kdy luxus na šlechtických sídlech začal vítězit nad prostotou, bylo české sklo i ve Francii žádaným artiklem. Z příkazu lotrinského vévody vyzdobili potomci českých sklářů i velký sál darneyského  zámku, tehdy spíše hradu, jak to výstižně označuje i výraz château-fort, který má francouzština pro hrad.

Darney by tedy stálo za prohlídku, tak jako tak. Nejvíce nás ale zahřeje náměstí, kde fotografuji všechny cedulky s jeho názvem „Place Masaryk“. Na jednom domě je připevněna oválná plaketa s reliéfem Masarykova portrétu.

Pod ním pamětní deska s nápisem:

„Les 8 et 9 decembre 1918

Monsieur Masaryk

President de la Republique Tchecoslovaquie

decendait en cette maison

venant a Darney

visiter son armée.“

A proč je Darney československým vojenským historickým centrem ve Francii? Odpovídá na to „Kronika pěšího pluku 22 „Argonského“ z roku 1918.“ Vykrouženým pravopisem ji psal poručík Josef Gregor, ustavený velitelem pluku jeho kronikářem:„Dne 14. června za ranní mlhy vystupovaly transporty a shromažďovaly se před nádražím s nadpisem „Darney“. Vyloženy trény a vydána káva. Pak jednotlivé roty pochodují lesní cestou od nádraží, procházejí vesnicí Attigny a k všeobecnému překvapení jsou ubytovány v barákovém táboře při silnici od Attigny“.

Nedaleko tábora seskupeny ve třech oddílech dřevěné baráky, v nichž byly pryčny a pro jednotlivce slamníky. V campu „A“ byl ubytován celý I. a II. prapor a 9. a 10. rota. Pro 2. a 3. kulometnou rotu, jež se nacházely dosud v kurse a jejichž příchod očekával ppor. Kadláček v Jarnacu, reservována místa. Každé rotě přiděleno jeden a půl baráku a jeden menší barák byl zařízen jako jídelna a učebna zároveň.

Československé vojenské museum je umístěno v zámku – čtyřhranné budově s šestibokou věží, jehož pevnostní charakter je zřejmý dodnes. Museum jsou jen dva sály. Jsou ale plné památek a dokumentů. První místnosti vévodí monumentální obraz malíře Karla Černého ukazující slavnou přísahu. Mohl by se jmenovat Přísaha v modrém. Důstojníci a vojáci v modrých uniformách, modré nebe s bílými oblaky, i tráva je modrozelená – jen holínky vojáků jsou hnědé a oblek dr.Beneše tmavý. Kolem obrazu jsou desítky zarámovaných fotografií z téhož ceremoniálu a ze života v táboře. Další fotografie dokumentují návštěvu presidenta Masaryka v Darney. Ve vitrinách podél zdí jsou různé listiny, dopisy a další dokumenty jako v každém museu.

Druhému sálu dominuje kopie onoho slavného praporu předaného v Darney, který město Paříž věnovalo museu v Darney. Visí hned za Masarykovou bustou v čele místnosti a vedle ní jsou další prapory, mezi nimi i skautský, připomínající skautské jambore konané v r. 1947 nedaleko Darney. Nacházíme zde jak obrazy folklorního rázu, např. svatbu ve starých Čechách, tak Prahu pod sněhem nebo moravskou krajinu, ale i bronzovou bustu generála Štefánika věnovanou generálem Faucherem v r. 1958 a portrét ministra Osuského. A fotografie a obrazy legionářů, další vlajky a památky. Kousek Československa ve Francii.

Ten nejzajímavější exponát mi ukazuje ředitel musea Monsieur Poirot trochu tajuplně. Vede mě k vojenské mapě (la carte d´Etat-Major), na které kdosi zakreslil šipky a označil místa výcviku legionářů v okolí Darney. Tím „kdosi“ byl legionář - capitaine Zdeněk Fierlinger (1891-1976). Na zadní straně mapy jsou uvedeny všechny jeho funkce: (1937-39 a opět 1942-45 velvyslanec v SSSR, 1945-46 ministerský předseda, 1953-64 předseda Národního shromáždění, 1948-66 člen předsednictva ÚV KSČ a poslanec). Jen tam chyběla jeho nejdůležitější funkce – agenta NKVD, kterou horlivě vykonával. Zde v Darney se tedy poprvé setkali dva muži, které později spojila politika i přátelství a sousedící vily v Sezimově Ústí. Rozdělila je Fierlingerova zrada a Fierlinger byl také člověkem, kterého Beneš proklínal do posledních hodin svého života. T. G. M. již jako zvolený president po návratu z USA do Francie ještě před odjezdem do vlasti, hned druhý den přijíždí do Darney, aby tam vykonal vojenskou přehlídku jako hlava státu. Chtěl tím i poděkovat svým legionářům, kteří se před krátkou dobou vrátili z těžkých bojů u Vandy, Terronu, Vouziéres a Chestres. Za ostrého zimního větru a drsného mrazu, ale za nadšeného potlesku obyvatel Darney, pochodují legionáři před svým vrchním velitelem. Je stát, je president a oba mají i chrabrou armádu.

Armádu, která bojovala ještě před vznikem Československa. I po jeho vzniku, dokonce ještě několik dnů po 28. říjnu 1918 umírali kolem Terronu čeští a slovenští vojáci, aniž se dozvěděli, že již mají svůj stát. Skoro 6 metrů vysoká socha československého vojáka rozpřahujícího se k hodu granátem, stojí na křižovatce silnic RD 977 a D14. Každý obyvatel Vouziers  kolem ní musel mnohokráte projet. V kraji, kde je tolik pomníků a válečných hřbitovů naše socha pro Francouze nic neznamená, pro nás ano. Proto jsme sem přijeli z Darney. Vedle sousoší na pařížském hřbitově Pere Lachaise, je to jediná socha čsl. vojáka ve Francii. Věděl jsem, že je v Chestres, ale nevěděl jsem, že Chestres není samostatná obec. Proto jsem kroužil kolem Vouziers marně se na něj vyptával a té poslední a pravé křižovatce jsem se vyhnul jen tím, že jsem kousek před ní za Vouzieres vyjel do kopce plného stavení za cedulkou Vouziers-Chestres.

Tam na štěstí natíral plot starý muž, který znal národnost kamenného vojáka za jeho humny. „Monsieur, allez en arrière et a droit.“ (Pane, vraťte se zpět a vpravo). Pomník stojí v upraveném parčíku v rohu pole, na dvou stranách odděleného od něj kovovým plůtkem a na zbývajících stranách vedou silnice. Ten pozemek pro parčík věnovali čsl. státu Madame a Monsieur Lansouinet, jak čtu kovová písmena u branky do parčíku. Je to tady jediný kousek Československa ve Francii, navíc nerozdělený na českou a slovenskou část. Vpředu na podstavci pomníku je nápis „Pravda vítězí“ s letopočtem 1914-1918 a po stranách stejný nápis ve francouzštině a češtině:

„Kolemjdoucí! Dosvědčuji na tomto místě, že zde 21. a 22. Pluk Čechoslováků dobrovolníků s nadšením obětoval svoji krev pro svobodu Československa a pro slávu a velikost drahé Francie. Čest padlým hrdinům.“

Pět a půl metru vysoký pomník byl vztyčen r. 1930 za účasti generála Gourauda (nikoliv Girauda - soupeře de Gaulla). V roce 1918 byl velitelem III. armády, jejíž součástí byla i 1. čsl. střelecká brigáda, které velel plukovník Philippe.

Podle ukazatele směrů je z křižovatky pět kilometrů do Terronu sur-Aisne. Terron! Terronská ulice v Dejvicích. V Dejvicích jsou přece válečné ulice. Verdunská, Jaselská, Na Marně, Bachmačské náměstí. V Terronu bojovali českoslovenští vojáci ještě ve dnech 28.–30.října 1918. Ve vesnici Terronu je uprostřed širokých schodů do kostela zbudován památník – zídka s reliéfem francouzského a československého vojáka podávajících si ruce. Na deskách vlevo jsou jména občanů Terronu padlých v první a druhé světové válce a na desce vpravo jsou vzpomínáni českoslovenští střelci 1. praporu 21. pluku 319. divise, kteří padli při dobývání a obraně Terronu během října 1918.

Jedeme až za Terron. Rozhlížíme se po okolí vesnice, jen pole vroubené lesem a remízky. Žádný terénní zlom, žádné zbytky zákopů. Nic, co by připomínalo válku. Nikoho také nevidíme, žádné auto nejede kolem nás, jen světlomety našeho auta se potkávají s přicházejícím večerním soumrakem.

Co se tady vlastně odehrálo? Otevírám kroniku. Podle záznamu z 27.října se vedly tvrdé boje o kótu 153: „Začátek útoku stanoven na 16 hod. I. prapor oslabený dělostřeleckým bombardováním z minulých dnů, se počíná propracovávati za podpory vlastních i sousedních kulometů vpřed. Postup vyvíjí se pozvolna, ale houževnatě, a slibuje dobrý výsledek Již za tmy dosahují útočné skupiny německých zákopů, kde nastává boj zblízka, bodáky a granáty. Němci brání se houževnatě, kulometčíci dávají se zabíjet u svých zbraní. Němci vytlačení ze svých míst řídí na ztracená místa ničivou palbu dělostřelectva a kulometů. Protiútoky jsou velice tvrdé a někde jsou naši vojáci opět vytlačeni zpět. Noc je nadále velmi rušná, oživovaná oboustrannými výpady, srážkami hlídek a dělostřeleckou palbou. Ztráty v prvních chvílích zjištěné na 26 mužů se zvětšují značným počtem nezvěstných. Teprve francouzské jednotky nacházejí v dalších dnech podél německých zákopů mnoho padlých příslušníků I. a III. praporu. Mnohé nebylo možno zjistiti, jelikož jejich těla byla dělostřeleckou palbou roztrhána a rozmetána.“…

    První světová válka v Dejvicích. Jak směšné – když zde není museum, ani válečný 

    hřbitov. Je to jen kousek Prahy, kousek nového čsl. státu, o jehož vzniku nevěděli

    ti, kdo padli den před jeho vznikem. A co vědí dnes obyvatelé Prahy, bydlící

    v ulicích, které nesou tak hrdé názvy? Snad nejsem jediný z jejích obyvatel, kdo  

    pokládal kytičky na hroby našich vojáků ve Francii, bez nichž by Československo 

    nevzniklo? Nevím, možná. Ale jejich sláva a památka přežije věky.