Sumpersko.net

Jedenáct hrdinů ze Šumperska, kteří za druhé světové války bojovali na východní frontě nebo pomáhali partyzánům, převzalo v pondělí 16. března pamětní medaile Ruské federace. Za nasazení vlastního života jim poděkoval Andrej Šaraškin, ruský generální konzul v Brně.

Po slavnostním ceremoniálu v obřadní síni šumperské radnice se zástupce ruské vlády vydal za dalšími třemi statečnými, jimž zdravotní obtíže neumožnily, aby se slavnostního aktu zúčastnili. „Letos uplyne 70 let od konce války, která poznamenala snad každou ruskou rodinu. Proto děkujeme všem veteránům, ať žijí v Rusku, nebo za hranicemi federace. Tito lidé mohli zůstat doma a starat se jen o sebe, ale oni bojovali na frontě, pomáhali partyzánům nebo odboji. Kdyby tehdy nad fašismem nezvítězili, nehovořili bychom dnes spolu česky ani rusky,“ řekl konzul Šaraškin.

Dík veteránům vyjádřil také starosta Šumperka Zdeněk Brož. „Zaslouží si, abychom ocenili jejich hrdinství. Druhá světová válka byla nejstrašnější v dějinách. V současné době sledujeme různé nebezpečné turbulence a nezbývá nám než věřit, že zdravý rozum přece jen zvítězí,“ uvedl Brož.

Mezi oceněnými byla i Marie Kantorová, rozená Bartošková, která dnes bydlí v Oskavě. „Za války jsem žila s rodinou na moravsko-slovenském pomezí. Tatínek převedl přes hranici několik lidí pronásledovaných z rasových důvodů,“ vypravuje pamětnice. V srpnu 1944 vypuklo na Slovensku povstání. Na pomoc mu přicházelo mnoho Čechů, kteří potřebovali ilegálně překročit hranici. Jako převaděčka pomáhala i tehdy šestnáctiletá Marie. „Jako mladá dívka jsem nebyla tak nápadná. Partyzáni k nám chodili také na jídlo. Tatínek s nimi spolupracoval a zúčastnil se přepadové akce v Tiesňavě,“ vysvětlila odbojářka.

Pamětní medaili obdržel také Jan Nikerle, který pochází z Gerlachova v okrese Poprad. V roce 1943 dostal povolávací rozkaz do slovenské armády a narukoval. Po výcviku v Levoči byl přiřazen k pěchotě a se svým oddílem měl být poslán na Ukrajinu. Němci však Slovákům nevěřili, báli se, že by mohli přejít na druhou stranu, oddíl proto zůstal v Polsku. V červenci 1944 se přiblížila na dosah sovětská armáda a celý pluk byl převelen zpět na Slovensko. V srpnu vypuklo povstání a to znamenalo definitivní konec slovenské armády ovládané nacistickým Německem. „Mezi námi Slováky nebyla velká vůle bojovat na straně Němců, takže jednotka se prakticky rozpadla. Mohl jsem se vrátit domů, místo toho jsem se přidal k československému sboru a došel jsem s ním až do Prahy. Podobně se zachovalo dalších asi devět mužů z naší vesnice,“ zavzpomínal veterán. Ve Svobodově armádě působil jako zásobovač lyžařského praporu automatčíků, prošel urputnými boji, ocitl se v ohrožení minometnou i dělostřeleckou palbou, několikrát byl blízek smrti.

Těžké boje na vlastní kůži zakusil také Václav Knop. Jako volyňský Čech se v 19 letech dostal do československého armádního sboru. Nejdřív byl v jezdecké eskadře první brigády, potom působil jako řidič. „Šoféroval jsem terénní vůz i dělo, převáželi jsme střelivo ze skladů do bojových linií. Sám jsem se bil také se zbraní v ruce,“ objasnil veterán, jenž po válce zůstal v Československu. „Soukromě jsem hospodařil, potom pracoval jako agronom i zootechnik. Oženil jsem se, vychoval dvě děti, mám pět vnoučat a deset pravnoučat. S manželkou jsme spolu už 70 let, žijeme v Mírově,“ pochlubil se kladnou životní bilancí.

Ve Svobodově armádě bojoval i další volyňský Čech Vladimír Schovánek. „Nás Volyňáků se přihlásilo dvanáct tisíc, z toho šest stovek žen a děvčat. Zpočátku jsem působil jako radista a spojař, později jsem se dostal do výcviku a po něm do tankové brigády. Byl jsem velitelem tanku T-70,“ vypravuje přímý účastník karpatsko-dukelské operace, která začala 8. září 1944. „Zažil jsem tuhé boje. Během přechodu Dukelského průsmyku 30. září náš tank najel na minu, tehdy jsem byl těžce raněn,“ líčí veterán.

Po šestiměsíční léčbě se do armády vrátil jako zásobovač. Demobilizace se dočkal v roce 1946 a zůstal v Československu, kam se za ním o rok později přestěhovala rodina. „Na dva tisíce Volyňáků padlo při osvobozování Československa, každý čtvrtý byl zraněn,“ připomněl veterán oceněný dvěma desítkami medailí. Dnes žije v Libině, kde také letos v únoru oslavil 92. narozeniny.