Sumpersko.net

Výstava PAINTOMORROW velice volně navazuje na předchozí výstavní projekt PAINt (rok 2009), který měl shodnou koncepci. Obojí jsem chtěl uspořádat proto, abych publiku nabídl možnost vidět dle mého skvělá díla od mladých výtvarníků působících na naší scéně. Tito, stojící často zcela mimo zájem kurátorů i galeristů, se potkávají v takto široké sestavě jen ojediněle a to přitažlivější tato konfrontace je...

Malba, která je jejich společným jmenovatelem všech, zaznívá v mnoha tónech a variacích a to, že jsou jednotlivý tvůrci značně odlišní je pro dobro věci, protože tím lze dosáhout pestrosti vystavených exponátů, témat a názorů.

Asi každý kdo někdy pořádal výstavu se jejím prostřednictvím snažil objevit a ukázat divákovi něco, co stojí za to vidět v souvislostech dosud nezažitých. Myslím, že v případě PAINTOMORROW je to fakt, že se v jednom prostoru ocitnou 2 obrazy, které na mezinárodní ceně BP portrét award v Londýně získali cenu diváků. ,,iDeath,, od Michala Ožibka (rok 2010) a ,,Jakub,, od Jana Mikulky (rok 2011) Jde o světovou premiéru, jelikož ještě se nestalo, aby rok po sobě získali tuto cenu malíři ze stejné země, dokonce ze stejného ateliéru, kde oba v minulosti studovali na AVU. Mimo tento unikátní počin, bude ale na výstavě k vidění mnoho dalších kvalitních prací...

Lucie Jindrák Skřivánková (jediná žena na výstavě) bude zastoupena svými pestrobarevnými plátny, kde si pohrává z perspektivou architektonických scenérií.

Radek Bigoš (dosud student AVU) je malířem, který své obrazy tvoří na pomezí art brut a abstraktního expresionismu - na hraně harmonie a disonance. Pavel Holas (asistent prof. Zdeňka Berana na pražské AVU) pokračuje v sérii muchomůrek a nefigurativních kompozic, které diváka uvádí mimo běžné vnímání prostorových vztahů.

Tomáš Jetela (jeden z nejvýraznějších nadávných absolventů ateliéru Michala Rittsteina na AVU) navazuje na svou diplomovou práci. Jeho figurální kompozice oplývají barevnou silou a kompoziční jistotu.

Aleše Kauera je třeba chápat v širším kontextu, protože je nejen malíř a kreslíř, ale především básník a proto jsou jeho práce vždy s určitým přesahem ještě někam jinam - mimo plochu obrazu.

Jan Mikulka - malíř se silným vztahem k realitě, kterou dokáže bravurně podat a přitom se nebrání ani náročnějším manipulacím s ní.

Michal Ožibko je dalším realisticky tvořícím umělcem na výstavě, ale ve svých dílech na výstavě dokáže, že ho zajímá nejen realistický obraz.

Jan Petrov je zřejmě jediným pravověrným hyperrealistou ze všech. Jeho preciznost je evidentní a někomu z ní může běhat až mráz po zádech.

Zdeněk Trs svůl postoj k realitě kolem sebe vtěsnal do minimalistické kontemplativní polohy, která ničím nezrazuje tradiční schéma postupu výstavby obrazu, a rozehrává až magickou - optickou hru s pozorovatelem.

Jan Uldrych je jedím z mála na naší výtvarné scéně, kteří téma krajiny byly schopni pojmout velkoryse a neopisovali z ní jako školáci a zároveň krajinu nenechal znásilnit subjektivními obscesemi, kterými tolik umělci trpívají a bývají za ně oslavováni. Honzovi abstrahované krajiny neztratily nic z  monumentality minulosti a přitom si uchovaly svá tajemství pro budoucnost.

Petr Válek je překvapivým zjevem a jeho osobitost je příkladná. Kolorit a kresebnost jeho prací nejsou ničím proti jeho neutuchající originalitě a výrazu. Je tím, co by někdo popsal jako, tabula rasa,, ale pro mne je ještě mnohem vic.

Vladimír Véla prošel na své cestě za malbou mhoho uliček, které zanechaly stopy na jeho obrazech. Jeho příklon k abstrahovanému symbolu, jakožto základním prvku, který hovoří k tomu, kdo plochu plátna sleduje je rozpoznatelný. Nicméně se nevrací do minulosti a nezabřehavá v archetypech, ale snaží se nalézat nová východiska.

Snad jsem nikomu z výše zmíněných neublížil svým subjektivním nástinem jeho tvorby. Vystavených prací a tím spíše jejich autorů si totiž velice vážím a doufám, že mé nadšení pro ně budou ochotně sdílet i lidé ve výstavní síni.