Sumpersko.net

Disidenti mi jistě prominou, že pro dramatický efekt nazývám zadržení zatčením. I když tehdy nebylo od zadržení k zatčení daleko a leckdy ani zadržený nevěděl, že za chvilku bude již obviněným. Zatčení totiž předpokládá obvinění z konkrétního trestního činu. Zatčení, o kterém chci psát, bylo pro mne dalším casus belli, jak latiníci nazývají důvod k válce. S těmi třemi písmeny – StB jsem byl ve „válce“ již dlouho, přinejmenším od domovní prohlídky při otcově zatčení – její příslušníci nám převrátili byt naruby a ukradli mi startovku v krásném žlutém pouzdře a hodinky Tissot. Tím dostalo jejich pronásledování naší rodiny pro mne i osobní rozměr.

Mohl jsem si ho oživit horší vzpomínkou na vyprávění táty o osudu jeho židovských kamarádů, kteří se stali obětí holocaustu. Jedním z otcových kamarádů co museli nosit žlutou hvězdu, byl pan Alois Taussig, jediný jeho kamarád, který přežil.  Jen proto, že se s ním jeho arijská manželka nerozvedla, protože nemuseli zachraňovat majetek. Ti Židé, kteří se byť formálně rozvedli, aby majetek zůstal arijské manželce, majetek zachránili, ale ztratili život.  Šli do transportů před těmi nerozvedenými – pan Taussig skončil jen v Terezíně a od transportu jej zachránil konec války. Jeho a další tátovi kamarádi takové štěstí neměli, do transportů se dostali.

Terezínem jsem často projížděl k soudům do Litoměřic a Ústí a všímal jsem si zbytků německých nápisů na zdech. Terezín - město, které „Adolf Hitler daroval židům“ se za protektorátu stalo ghettem, kde se sestavovaly a poté odtud vypravovaly transporty „na práci na východ“. Dojely však jen do exterminačních táborů v Polsku.

Od Malé pevnosti Terezín přes město to nebyla dlouhá trasa, na mně však vždy při průjezdu padly deprese a smutek. Jak se to stalo, že z města vybudovaného pro ochranu lidských životů, se stala předsíň smrti? Z města – pevnosti na ochranu země, k jehož stavbě položil základní kámen dne 10. října 1780 císař Josef II., po dokončení nazvanému na počest císařovny a královny Marie Terezie – Terezínem.

Ty zbytky německých nápisů a moje první videokamera mě počátkem 80 let přivedly k nápadu, že ještě s žijícím panem Taussigem jako průvodcem natočím dokument o Josefově městě. Nevadilo mi, že Terezín je vlastně vojenský objekt plný vojáků; měl jsem s sebou vyhlášku stanovující  kdy  a  kde  se nesmí fotografovat a filmovat a v celém Terezíně jsem nikde neviděl varování o zákazu, který by tomu  podle  této vyhlášky bránil. A navíc jsem již tehdy byl advokát.

Co však moje profese, ani Sbírka zákonů nepředpokládaly, byla stupidita bolševických zelených mozků. To vše vytvořilo kulisy k parádnímu, téměř filmovému zatčení a k eskortě pod namířenými samopaly, zatím ještě ne na popraviště, ale do kasáren. Michal Uhl a Lukáš Jelínek, noví členové Rady Ústavu pro studium totalitních režimů by namítli, že zákony se musely dodržovat i v období již „netotalitního komunismu“, ale já neměl co dodržovat -  Terezín byl oproti protektorátnímu statusu již otevřené město a komunisté mě mohli být ukradení. Ale nebyli!

Již během natáčení a výkladu pana Taussiga, které oživovaly v ospalé sobotní odpoledne téměř liduprázdné ulice, jsem si všiml, že v oknech kasáren přibývá vojáků a že nás začíná obklopovat jakési tísnivé napětí. Ty protektorátní kulisy, vojenské uniformy a houstnoucí zatýkací dusno u mne vyvolaly nervózu Gabčíka a Kubiše čekajících na Heydricha.

Náhle u nás zabrzdil nikoliv mercedes s protektorem, ale Gazík, vyskočil z něj poručík a dva vojáci, kteří na nás namířili samopaly. Zvedl jsem ruce, aniž jsem k tomu byl vyzván, protože jsem myslel, že to k namířeným samopalům patří a pak bylo to takové filmově akční. A skutečně jako zatčení James Bonda se to dále odvíjelo. Gazíkem jsme byli odvezeni do kasáren, tam uzavřeni do místnosti a vojáci na nás od dveří stále mířili. Chtěli mi odebrat videokameru, ale odmítl jsem ji vydat. Čekalo se na příjezd kontrarozvědky ze Slaného. Aby řeč nestála, tak rozechvělý pan Taussig, který si musel dát pod jazyk nitroglycerin, na chvíli pookřál a povídá svým nezaměnitelným přízvukem Židů z Karlových Var, jejichž mateřštinou byla od dob císaře – stavitele terezínské pevnosti, němčina: „Milane, kdy pojedeš zase za bratrem do západního Německa?“, čímž našemu zatčení nasadil korunu. Bratr byl totiž od roku 1968 v exilu a já jej mohl po Helsinské konferenci na pozvání navštěvovat. Nyní byla situace pro naše věznitele jasná, pracovali jsme jako puncovaní agenti pro BND (Bundes Nachrichten Dienst).

A kontrarozvědka nejela a nejela. Měli jsme hlad, ale s agenty se ten den v kasárnách na oběd, ani na večeři nepočítalo. Měl jsem obavu o pana Taussiga. Ne kvůli hladu, ale kvůli jeho srdci. Bral si druhý nitroglycerin, byl bledý, díval se na hodinky a říkal, že ho žena čeká s večeří. Dostal jsem vztek. „Jestli se panu Taussigovi něco stane, tak si to odnesete. Prožívá to tady podruhé,“ řekl jsem poručíkovi. „Jak to, už ho jednou tady chytili?“ zeptal se. „Ano, byl tady vězněn nacisty a teď vámi“, říkám. „Jak to myslíte“?, pokračuje dialog. „Jak to říkám, nejdříve nacisté a teď vy“, odpovídám. Díval se, jakoby nerozuměl. „Porušujete zákon, omezujete naši osobní svobodu, nedáváte nám jídlo, ani pití a nepouštíte nás na WC a to si odnesete. A pan Taussig s sebou nemá další léky“. Z mých útoků jej vysvobodil příjezd majora VKR (vojenské kontrarozvědky).

Do Gorbačova bylo ještě daleko, ale já byl již advokát a tak mě nemohli strašit, jako když mě na vojně vyslýchal mjr. Štěpánek z VKR pro šíření pacifismu a snižování bojeschopnosti Čsl. Lidové armády jen proto, že jsem v roce 1967 půjčil několika vojákům Literární noviny s novoroční anketou: „Jak si představujete svět v r.2000 ?“ Jeden z dotázaných spisovatelů odpověděl, že v tomto roce již nebude existovat polarita mezi Východem a Západem, ale mezi Jihem a Severem. To stačilo, aby za mnou přijel vojenský prokurátor a vyhrožoval mi Sabinovem (vojenským kriminálem). Nakonec špatně skončil on. Po srpnu 68 byl vyhozen z armády a pro nevděk zelených soudruhů spáchal sebevraždu. Mjr.Štěpánek mě  tehdy nutil ke spolupráci pod slibem, že přes svoji sestru, sekretářku ve Valdicích, zařídí pro tam vězněného otce nebývalé výhody. Zaváhal jsem, ale jen na chvilku; vzpomněl jsem si, co mi táta řekl, když jsem ve třetí třídě přišel hrdě domů s červeným šátkem: „Sundej ten rudej hadr a s bolševikem si nikdy nezačínej“. Ale pomohl mi samotný protokol, který se mnou kontraši, jak říkal nadporučík Mazurek z Černých baronů, sepsali. Odmítl jsem jej podepsat, vždyť jen na jedné stránce bylo 37, slovy třicet sedm hrubek. Odmítl jsem protokol i opravit. To byl konec verbovky StB. Kolikrát jsem si po listopadu 1989 vzpomněl, kam jsem to mohl dotáhnout, kdybych znal hůře pravopis a spolupráci podepsal.

Na setkání s kontraši  jsem byl připraven. Tentokráte se role obrátily. Odmítl jsem znovu soudruhu  kontrašovi odevzdat kameru a na jeho varování, že si tedy odvezou kameru i se mnou, jsem se rozesmál. „To byl vtip“, zeptal jsem se a on zaražený odpověděl, „jak to myslíte ?“ No, že to už je třetí trestný čin, který jste se tady proti nám  spáchali“ a hezky jsem je vyjmenoval: zneužití pravomoci veřejného činitele, omezování osobní svobody a teď se mně snažíte vydírat. Kontraš znejistěl ještě více: „Vy znáte trestní právo?“ To byla nahrávka na smeč“: „Ano, dělal jsem z něj na fakultě postupovou zkoušku, pak státnici a pak jsem jej měl u advokátních zkoušek“. No a bylo vymalováno.  Opravdovým kontrašem jsem se v tu chvíli stal já.

Moje sebestřednost v tu chvíli překonávala i Václava Klause, včetně slůvka „Já“, ale kterého jsem tehdy ještě neznal. „Jestli chcete vědět, co jsem tady natočil, přetočím záznam zpět a můžete jej sledovat v hledáčku“, dovolil jsem milostivě. „Tak co je na záznamu závadného“, zeptal jsem se jej, když odložil videokameru. „Na jednom záběru jsou vidět za zdí střechy vojenských nákladních aut“ řekl usvědčujícím tónem. „Pane, pane…kapitáne“, hledal jsem hodnost, „majore“, napověděl mi, „pane majore a nemyslíte, že ty Vaše střechy aut má již CIA dávno natočené z družic?“; byl jsem již drzý a vracel mu tak ponížení z roku 1967 od kolegů kontrašů, co neznali pravopis. „Myslíte?“, odpověděl. „Nemyslím, já to vím“, odpovídám. „Jak to“ on a já zase „no protože odbírám časopis Letectví a kosmonautika!“ Poprvé v komunismu jsem se již nebál a užíval jsem si  převahu nad vojenským estébákem. Co mě mohl? Nic, za znalost trestního práva jsem sice mohl třeba v padesátých letech dostat provaz, o 10 let později pár let ztráty svobody ale krátce před Gorbačovem  již jsem nic nemohl ztratit. Naopak, oni ztratili „kádečka“. Jaká a jak?

„Tak dobře, můžete odejít, vyprovoďte soudruhy“, pokynul kontraš v civilu poručíkovi v uniformě. „Ale už sem s kamerou nejezděte“. Moje drzost dosáhla vrcholu: „To, co jste teď řekl, pane majore, je contra lege“. Latinský výraz jsem použil jako ránu z milosti. „Jaký lege“, užasl. „Proti zákonu“, vysvětluji, „váš zákaz nemůže zrušit zákon, který jsem vám již vysvětlil“. „A navíc máme hlad, nedali jste nám večeři“. „Zavolejte proviantního náčelníka“, rezignoval  kontraš  legislativec. „Nic není, je po večeři“, hlásil provianťák po příchodu. „Tak vidíte, nic není“, opakoval. Tak nám dejte  kádečka (KDD-konzervovaná denní dávka). Ty jsem miloval.

Byl to zelený plastikový tubus spojující jednotlivé konzervy, např. s uzenou červenou pomazánkou, hovězí s hráškem a rýží, hrachovou polévkou apod., nechyběl ani sladký dezert a v poslední bylo několik cigaret, toaletní papír a fialový prášek, s jehož pomocí jste se mohli napít i z louže. „Dejte jim je“, definitivně kapituloval soudruh major. Provianťák za chvíli znovu přiběhl a každému dal jedno kádečko. „Jen jedno “, řekl jsem zklamaně, „když máme takový hlad“? „Tak kolik jich chcete“?. „No, každému tři, ne?, stupňoval jsem požadavky. A tak jsme jich dostali šest! Měli jsme tak  předčasně zeleného Ježíška a náš požadavek na odvoz k našemu autu na druhém konci  Terezína byl akceptován  již bez námitek.

„Tak vidíte pane Taussigu, jak arijec se Židem porazili bolševika“, řekl jsem mu již v našem autě. „No Milane, ode dneška jsi Milan ben Taussig“, (Milan syn Taussiga), řekl nadšeně jediný kamarád táty, který jen o vlas unikl plynové komoře. Ty musíš k nám. Dojdeme za rebem a půjdeme na oběd do naší košer jídelny u synagogy. A rebe šel s námi.