Sumpersko.net

Jednou z nejoblíbenějších knih mého dětství byla kniha obdélníkového formátu ve které bylo plno barevných obrázků na  kterých byly auta, silnice, tunely, letadla, lokomotivy, mosty, autostrády, lodě apod. Neuměl jsem ještě číst, ale ty obrázky se mi  líbily. Až když jsem začal číst, tak jsem se dozvěděl, že knížku napsal pan Jan Antonín  Baťa a kniha se jmenuje „Budujeme stát pro čtyřicet milionů lidí“.

Pak mi rodiče řekli, že  pan Baťa vyráběl boty a ve starých magazínech  „Výběr“, jsem objevoval jeho reklamy na boty, jejichž   ceny vždy končily devítkou. Tehdy jsem ještě nevěděl, že Jan Antonín Baťa je nevlastní bratr Tomáše Bati a již vůbec ne, že mě jednou  Tomáš Baťa z Kanady pověří, abych natočil videokamerou Zlín a dceru Jana Bati budu jako advokát zastupovat. Ale po pořádku.

Obhajoval jsem v první polovině osmdesátých let disidenta Václava Umlaufa ze Zlína, v té době ve vazbě a využill jsem pozvání jeho otce k návštěvě tohoto města, tehdy zvaného  Gottwaldov. Byla to jedna z ničemností komunistického režimu, nahradit krásné české pojmenování Zlín jménem prezidentského vraha a dokonce vraha  vlastních  přátel  a spolubojovníků. Přes Vladimíra  Škutinu, českého spisovatele a humoristu, měl  můj bratr žijící v exilu  v BRD  kontakt s Tomášem Baťou z Kanady a ten jej požádal, zda-li  bych neodjel do Zlína a nenatočil tam dokument o baťovském Zlíně. Dnes se může zdát nepochopitelné, že jak Tomáš Baťa, tak můj bratr,  do  své  vlasti  jako  exulanti  přijet  nemohli. Takže natočit rodné město a rodný dům, se muselo dít takovým konspirativním způsobem. Ještě neuvěřitelnější se může zdát, že ti, kteří později díla obou bratrů využili, byli členy strany, která oba bratry pronásledovala a ukradla jim všechen majetek v českých zemích.

Strávil jsem tehdy ve Zlíně nezapomenutelný týden. S videokamerou a pamětníkem Baťových časů panem  Umlaufem jsme projížděli Zlínem a já jsem natáčel dělnické čtvrtě s červenými domky, Letnou, Zálešnou, Podvesnou a Lesní čtvrť; natáčel rozhovory s jejími tehdejšími obyvateli a stejnou dokumentaci jsem prováděl na letišti v Otrokovicích, kde havarovalo v roce 1932 Baťovo letadlo a  na Lesním hřbitově u jeho hrobu. Natočil jsem prakticky všechno co bylo ve Zlíně spojeno se jménem Baťa. Jeho  administrativní  „sedmnácti patrový mrakodrap“ vysoký šestasedmdesát metrů s proslulou kanceláří přímo ve výtahu, vilu Tomáše i  Jana, kino, vysílačku, filmové ateliery, nemocnici a hlavně jsem se zapnutou kamerou mluvil s jeho ještě žijícími zaměstnanci. Nebylo jediného, který by o něm nemluvil s nadšením.

Přitom jsem vzpomněl na scénu z filmu „Botostroj“, komunistického pamfletu, kdy se udřený dělník opře na chvíli o lopatu, aby si  utřel pot z čela  a  zahlédne ho Tomáš Baťa , který, jej okamžitě  vyhodí z práce Tak tohoto dělníka jsem nenašel. A nyní musím zaskočit do roku 1990 k jedné perličce. Po převratu jsem s reportérkou BBC Zuzanou Blühovou navštívil exgenerálního tajemníka KSČ Milouše Jakeše a ten se nám hrdě prohlásil za mladého muže od Bati. A mluvil o něm se stejným nadšením jako  Zlíňané  do mé kamery. „Když tak hezky mluvíte o panu Baťovi  pane Jakeši, tak proč jste o něm natočili hanlivý film Botostroj“, zeptal jsem se jej. Soudruh Jakeš se zamyslel a pak řekl: „Někteří soudruzi dělali chyby“.

Kazetu dostal bratr a ten ji odeslal panu Baťovi do Kanady. Dlouho jsem nevěděl, zda-li moji videokasetu pna Tomáš Baťa dostal. Krátce po převratu, ještě v prosinci 1989  mě z hotelu Esplanade zavolali pánové Daicar a Sedlacek, jak měli na vizitkách, ředitelé od Tomáše Bati. Poděkovali mi za videokazetu, kterou si prý  pan Baťa často přehrával a požádali  mě, jestli  bych mohl pro něj natočit jeho obchodní dům na Václavském náměstí, že by rád víděl, jak dnes  uvnitř vypadá. Chtěl vidět nejen prodej bot, ale i „zázemí“ prodeje, včetně stavu technického zařízení v domě. Vypravil jsem se proto za tehdejším  ředitelem, v jehož kanceláři  ještě  visel  portrét  stávajícího prezidenta Gustava Husáka a přednesl mu prosbu pana Bati. Řekl, že mu  samozřejmě  a  rád  vyhoví a že do zítra vše připraví. A skutečně druhého dne mne v  jeho kanceláři, kde již  namísto  prezidenta Husáka visel velký  obraz T.G.M., očekávala jeho příjemná spolupracovnice, která mě provedla celým obchodním domem. Natočil jsem všechno od podzemí domu až po strojovnu výtahů a skončil na střeše. Až po převratu jsem se poprvé setkal s panem Tomášem Baťou, který sám prodával v oddělení pánských bot, kde v tu chvíli bylo více zájemců o něj než o  boty. Poděkoval mi za obě videokazety, na první se prý díval se slzami v očích, na druhou již v době příprav na návrat do svobodné vlasti.

V té době jsem ještě nevěděl o sporech v rodině Baťů; to vše jsem se dozvěděl až od PhDr. Miroslava Ivanova, známého autora literatury faktu. Přečetl jsem do té doby všechny jeho knihy o zajímavých a detektivních událostech z české historie. Napsal jich téměř třicet, mimo jiné  o  sv. Václavovi, o Žižkově lebce, o Záhadách rukopisů, o K.H. Máchovi  a také svoji  nejznámější a nejslavnější knihu „Atentát“ o Reinhardu Heydrichovi. Protože se sám o záhadách české historie pokouším psát, jezdil jsem k němu na chalupu do Týřovic (pod hradem Týřov), kde mě seznamoval se svými pátráními. Fascinovala  mě  jeho „dependance“, bývalá stodola, plná regálů a polic se spoustou krabic s poznámkami z jeho  „prohledávání“ minulosti na témata jeho knih ( Dr. Ivanov psal své knihy v předpočítačové době). Ostatně i jeho chalupa byla takovým kusem minulosti, kdysi zájezdní hostinec, kde  K.H.Mácha se svým přítelem E. Hindlem  koncem srpna 1836 přenocoval před svou cestou do Litoměřic, kde nastoupil místo notářského auskultanta u  justiciára J.F.Durase. Zde také 5. listopadu 1836 zemřel. Dr. Ivanov mi rovněž  vyprávěl, jak vznikla jeho poslední kniha „Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše“.

V roce 1993 ho navštívila dcera Jana Bati, paní Ludmila Baťová z Brazilie  a  požádala jej, aby napsal knihu o jejím otci a pomohl tak očistit jeho památku. Jan Baťa byl totiž po válce v nepřítomnosti  odsouzen jako kolaborant k dlouholetému žaláři. Dr. Ivanov to odmítl, jeho otec byl spolu s ostatními dvě stě padesáti pomocníky parašutistů popraven po atentátu na Heydricha v Mauthausenu, proto mu připadalo nevhodné, aby on očišťoval památku kolaboranta. Nakonec se ale nechal přesvědčit, odletěl do Sao Paula, kde prostudoval celý  archiv Jana Bati a jeho rodiny.  Výsledkem byla shora uvedená kniha, kniha mimořádně zajímavá, která Janu Baťu očistila morálně. Nakonec jsem i já byl po dobu svého působení na Generálni prokuratuře ČR v letech 1993-94  nápomocen i  jeho rehabilitaci právní, která vedla ke zrušení nespravedlivého rozsudku. Bohužel, tím jeho rehabilitace skončila. Soudem konfiskovaný majetek nebyl rodině vrácen, přesto, že zrušením rozsudku byl zrušen i výrok o propadnutí majetku, který byl jeho integrální součástí. Ale v zemi, kde vládní strana přes pravomocný rozsudek nezaplatí svému věřiteli, však takové „marginální“ porušení práva nehraje roli. V souvislosti s rozsudkem jsem se v Praze sešel i s paní Ludmilou Baťovou, která mluvila hezkou češtinou, kterou s mojí češtinou svému brazilskému právníkovi překládala do portugalštiny.

Smutnou  kapitolou  ságy  Jana  a Tomáše Bati, byl jejich dlouholetý spor o majetek. Po smrti Tomáše Bati st. byla v jeho trezoru nalezena nikoliv závěť, ale jím podepsaná kupní smlouva, kterou prodává veškerý majetek nevlastnímu bratrovi Janovi – podle tehdejšího občanského zákona se smlouva stala platnou připojením  podpisu  kupujícího i  po smrti prodávajícího. A právě tento podpis se stal předmětem sporu. Po válce paní Marie Baťová využila situace, kdy Spojenci dali Jana Baťu na černou listinu, vzhledem k tomu, že jeho závody ve Zlíně pracovaly pro nacisty, jako ostatně  všechny firmy v Protektorátu a podala po válce  u amerického soudu žalobu na neplatnost výše uvedené kupní  smlouvy.

I když  bylo ve smlouvě pamatováno na ni a syna Tomáše jak jednorázovou sumou, tak podílem na zisku, měla za to, že malý Tomík  byl jako dítě připraven o celý majetek. Spor mezi Janem a Tomíkem, po válce už dospělým, trval až do roku 1962, kdy Jan spor vzdal. Jeho advokát nemohl totiž  kvůli  odporu komunistického režimu získat originál kupní smlouvy a další doklady vyžadované americkými soudy. Jan se potom věnoval rozšiřování svého impéria v Brazilii, kde mimo jiné vybudoval tři města. Mariapolis, jméno vzalo město po Janově matce Marii, potom Bataguassú (Baťův velký potok) a Bataypora (Baťova dobrá voda) a ještě své sídlo  Batatubu. Stal se ekonomickým expertem Brazilie a dostal cenu OSN  za své zásluhy o hospodářské povznesení Brazilie.                                                                      

I když jsem si myslel, že se  nikdy  nemohu stát užitečným idiotem, stal jsem se. Blíže o tom na str. 26 píše Jaroslav  Kmenta ve své knize „Boss Babiš“. Tehdy jsem Andreji Babišovi půjčil  svoji  knihu „Budujeme stát pro čtyřicet milionů lidí“ a těžko jsem ji dostával zpátky, když  jsem  z  ANO  odcházel. Jaké bylo moje překvapení, když o poslední volební kampani rozdával Andrej Babiš  svoji  knihu „O  čem  sním, když náhodou spím“,  napsanou „na motivy“ knihy Jana Bati.  A nejen to, na volebních mítíncích  zdůrazňoval svoji  inspiraci  Janem Baťou, vyprávěl o Janu Baťovi a dokonce i prezident Zeman se v jednom z posledních projevů obrátil na Andreje Babiše, aby připomněl „jejich oblíbenou knihu Jana Bati“. Zahřálo  mě  u  srdce, když jsem viděl, jak jsem oběma oživil paměť, aby  vzpomněli  muže, jehož osud komunisté tak těžce poznamenali a o kterém do nynějška zřejmě nic nevěděli.

No a nakonec jsem shodou okolností nedávno dostal knihu, která je rovněž spojena s mým dětstvím. Vyšla v roce 1942 a jsou v ní podobné kresbičky, jako v té Janově a nese stejnou patinu doby hluboce předsocialistické. Jsou to „Pohádky silnic, mostů a tratí“ od Josefa Honse. Tyto pohádky jsem miloval a ještě jsem netušil, že jednou vystuduji stavební průmyslovku - obor dopravní stavby – právě ty stavby tratí, silnic, tunelů, mostů a dálnic.  Nejvíce jsem si nechával číst pohádku  „O kamínku a výhybce“ a „Pyšném pražci“.  Nyní, když jsem knížku prohlížel znovu, jsem zjistil, že se ani o pohádky nejedná, spíše o neuvěřitelně přesnou autorovu vizi. 

Každý zná z pohledu z okna vlaku výhybku – dvě dlouhé, asi desetimetrové kolejnice se zužují až do špičky. Říká se jim jazyky, které se pohybují celý den napravo nebo nalevo a klapou o pevné kolejnice, kterým se říká opornice. A když u výhybky přiklapne levý jazyk k levé opornici, může vlak výhybku přejet nezmenšenou rychlostí, jako kdyby výhybky nebylo, když ale pravý jazyk přiklapne k pravé opornici, může vlak zmenšenou rychlostí, nejvýše třicet kilometrů za  hodinu vjet na vedlejší kolej a změnit směr jízdy. Pokud se mezi jazyk a opornici dostane pevný předmět, může vlak vykolejit. A v té pohádce se mezi ně dostal kámen. A v politice to může chodit stejně. Jiří  Přibáň, známý právník a profesor z Cardiffu píše nyní o konci první České republiky a hroucení jejího parlamentního režimu. Bílý  krásný bukový pražec se nenechal ušpinit – napustit olejem, chtěl zůstat krásným a bílým a svítit vlakům na cestu, aby se jim jelo líp podle všech pravidel: „Dokud nejel po trati žádný vlak, nebylo na něm téměř nic znát. Ale jakmile  měl  přenésti  tíhu vlaku, prohýbal se, praskal  a  všelijak uhýbal práci. Pomalu začínal churavět, rozkládala jej voda, dřevo hnilo a trouchnivělo a nakonec z něj zbyla jen kůra.“

A ještě jedna pohádka z  této  staré  knihy  je  současná. Pohádka „O lehkonohé lokomotivě.“ Pro mnohá oka to však již tehdy byla můra. Byla chlubivá, stále mluvila jako kafemlejnek. Pohádka o ní  končí:…“A už v dálce  zas  je skokem. Je to k nevíře a přec je to pravda strohá, pravda strašlivá: v lesích straší lehkonohá lokomotiva.“