Sumpersko.net

S legendárním spisovatelem literatury faktu PhDr. Miroslavem Ivanovem jsem se seznámil při přednášce doc. PhDr. Jana Galandauera DrSc. o T.G.M., nedlouho před listopadem 1989. Byl jsem na ní s PhDr. Annou Masarykovou a byli jsme příjemně překvapeni.

Poprvé jsem za komunistů slyšel o našem prvním prezidentovi i něco jiného, než že nechal střílet do dělníků. Příjemně byla překvapena i doktorka Masaryková a nad rámec „perestrojkové“ historie se docent Galandauer dostal po otázkách dr. Ivanova, a proto jsme po přednášce s ním, Dr. Ivanovem a Dr. Masarykovou setrvali v „srdečném a přátelském“ rozhovoru. „Ale stejně, za mého života se o dědečkovi nikdy nebude psát úplně svobodně,“ posteskla si paní Anna – a za pár měsíců se už psalo!

Pak jsem s doktorem Ivanovem měl několik telefonátů, až mě posléze pozval k sobě domů. A tím pro mně začalo nádherné dobrodružství plné historických záhad, detektivek, diskusí a rozhovorů o knihách, která na taková témata Miroslav Ivanov, původní profesí literární vědec, psal. Indiáni by mu určitě dali jméno „Ten, co všechno zjistí“. Navštěvoval jsem jej v jeho podolském bytě, ale i na jeho chalupě v Týřovicích. Jak jeho jméno, tak i jeho chalupa si žádají bližší vysvětlení. Přiznávám, že jeho ruské jméno, než jsem jej poznal a dozvěděl se jeho historii, mě poněkud odrazovalo. Tuhle téměř komediální story o přejmenování jeho otce, ruského legionáře, je nutno převyprávět. Podrobně ji popsal ve své knížce „52 + 2 – Čtení pro každý týden v roce a dva navíc“.

Otec Miroslava Ivanova jako vojenský zajatec v Rusku zorganizoval v jednom městečku z bývalých rakouských vojáků, Sokolů jako byl on, nacvičení sletových prostných z roku 1912 s cílem uspořádat veřejné vystoupení. S povolením vedení tábora se připravili a nakonec pro celé městečko a jeho vojenského náčelníka předvedli nejen sokolská prostná, ale i cviky na nářadích, která si vyrobili. Nadšen byl i onen carský plukovník; nechal si předvolat organizátora, a když před něj tatínek Miroslava Ivanova nastoupil a salutujíc, se zahlásil: Antonín Job, zajatec číslo to a to…, jeho Blahorodí zrudlo. Jakže? Job, zněla odpověď a vzápětí přiletěla facka. Každý z nás ví, co slovo „job“ v ruštině znamená. Když carský plukovník uvěřil, že se tak skutečně jmenuje, nařídil mu, že se musí přejmenovat. A tak si otec M. Ivanova dal jméno Ivanov, podle jedné vesnice od Brna odkud pocházel, aby po matičce Rusi nechodil takový český sprosťák, ale pouhý ruský Novák.

Ač je to takřka neuvěřitelné, jako první se mi náhodou dostala do rukou jeho kniha „Lenin v Praze“. To jsem ještě nevěděl, kdo vůbec její autor je. Našel jsem ji v kupé vlaku a z nedostatku jiného čtení jsem ji začal číst. Ke svému překvapení jsem zjistil, že nečtu nějakou agitku, ale napínavou detektivku. Tak zajímavě popisoval hledání domu, kde bydlel V. I. Lenin při svém pražském pobytu v době konání ilegální konference Všeruské sociální demokracie v Praze roku 1912 konané v Losyovském paláci, dnes v Lidovém domě v Hybernské ulici. Byla to první „detektivka“, kterou jsem od něho četl. Bylo mi jedno, kde velký vůdce proletariátu v Praze bydlel, ale dobové reálie a popis Prahy v roce 1912 byly velmi zajímavé. Věděl jsem, že v Řeznické ulici v Praze 2 se na jednom domě nachází pamětní deska upozorňující na pobyt Lenina. Protože v knížce chybělo finále, jak byl tento dům nakonec vypátrán, byla to jedna z prvních otázek, které jsem Dr. Ivanovovi po našem seznámení položil. „Proč jste to v knížce neuvedl, píšete jen o pátrání a nic o nalezení. Dr. Ivanov se zasmál: „Protože jsme jej nenalezli a nestihli tak termín k výročí VŘSR, byl dům označen stranickým příkazem.“ Takže kdo půjde Řeznickou ulicí, nechť vzpomene, jak Strana „nalezla“ dům V. I. Lenina. „Naše pátrání došlo do lokality vyústění Vodičkovy ulice do Karlova náměstí,“ řekl mi M. Ivanov, „ale na hledání domu už nezbyl čas. Konečně, Strana byla přece vševědoucí, tak co bychom dále hledali. Začínalo to pro nás být i nebezpečné, některým soudruhům to zavánělo i sabotáží.“ „A opravdu Lenin chodil bruslit na zamrzlou Vltavu?“ ptám se. „Ano, to jsme zjistili bezpečně, konečně neměl to k ní z Karlova náměstí daleko,“ odpovídá. „Takže za bolševika nebylo nebezpečné jen psát, ale někdy i nepsat?“ „Přesně tak,“ odpověděl. „Na štěstí je Lenin věčně živý,“ ukončil jsem naši leninskou disputaci.

Názvy jeho knih byly i předmětem našich diskusí

Vražda sv. Václava, knížete českého… Kvůli této knížce jsem jel dokonce do Staré Boleslavi, abych se podíval, jak se to tehdy mohlo stát. Nic jsem samozřejmě nezjistil, ale mohl jsem alespoň pocítit genia loci, i když jen genia loci vraždy.

Tajemství RKZ. I z podvodu, vlastně velkopodvodu, se může stát česká legenda. Vždyť dodnes existuje Klub zastánců jejich pravosti. Jak daleko má geniální falzifikátor Václav Hanka k dnešním Grossům, Dalíkům, Rittigům, Janouškům? Neskutečně daleko. Hanka chtěl proslavit český národ, zbývající jmenovaní zase jej nejvíce zostudit. S Josefem Lindou to ale geniálně vymysleli. Na vyškrabaném dobovém pergamenu byly ponechány originální majuskule (počáteční písmena prvních slov vět kaligraficky a barevně vyvedená) a mezi ně jako do křížovky vepsali básně Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Proto také chemické zkoušky přes ostatní odborné expertizy prokazovaly jejich „pravost“.

Důvěrná zpráva o K. H. Máchovi. Mácha je první český básník, jemuž jen čeština zabránila dosáhnout světového básnického Olympu. Překvapil jsem pana doktora, že mám anglický překlad Máje vydaný kdysi Orbisem:

It was twilight – and the first of May.

May´s evening- was the time of love.

The sweet voice of the turtle-dove

Woo´d where the fragrant pinegroves sway.

The silent moss breath´d love tenderly;

Love´s anguish feign´d the blossoming tree

The nightingale sang love to the rose,

A perfumed sigh his anter did disclose,

The still lake in the rushes´ shade,

Darkling, murmur´d her secret grief,

Her list´ning shores-in woods array´d

Enclaspt her like a bridal wreath.

Jeden můj známý Angličan, universitní profesor, mi řekl, že tomu rozumí asi tak, jako Shakespearově angličtině. I když se tento text nachází ve výpravné publikaci o K. H. Máchovi, není v ní bohužel uvedeno, kdo je autorem překladu.

Tentýž básník ale dokázal psát tajným písmem pornografický deník (částečně rozluštěn Jakubem Arbesem 1884 a celý Karlem Janským ve 20. letech) a svoji milenku Lori (Eleanora Šomková) proměnit v sexuální otrokyni. Pan doktor pátral i po tom, jak Mácha vlastně vypadal - těch nevyřešených záhad je kolem něj stále plno. Tu jednu Mácha vytvořil i svým přespáním na jeho chalupě, o tom ale dále.

Záhada života paní Betty

O dosud nevyřešené záhadě našich dějin. Kdo byli rodiče Boženy Němcové? Byla naše nejslavnější spisovatelka nemanželskou dcerou vévodkyně Dorothey Périgord-Talleyrand (nejmladší sestry paní kněžny z Babičky) a rakouského vyslance v Paříži hraběte Clam-Martinice, jak se domnívala jeho oponentka, badatelka Dr. Sobková? Kdy se vlastně narodila Barunka Panklová? Uváděná různá data narození, den, měsíc i rok, se nikomu nepodařilo vysvětlit. Podle data v matrice by musela Barunka chodit z Ratibořic do školy v České Skalici vzdálené čtyři kilometry ve věku čtyř let! Proč jí paní kněžna, vévodkyně Zaháňská, věnovala takovou pozornost, platila školu, léky a obdarovávala drobnými dárky, když Barunka její dcerou být nemohla a, jak vypátral Dr. Ivanov, ani dcerou některé z jejích sester? Taková péče byla nemyslitelná u jiného dítěte obyčejných služebníků, jakými byli údajní rodiče Barunky, Terezie Novotná a Johann Pankl. Proč některé příznivkyně Boženy Němcové ze šlechtických kruhů ji považovaly za sobě rovnou? Vždyť spisovatel a básník Václav Čeněk Benda jí napsal dopis s titulem „Její Blahorodí Dorothea Němcová“. Jen pro zajímavost uveďme, že na adresu v Řeznické ulici, kterou jsme již zmínili v souvislosti s Leninem. Kdo tedy byla Božena Němcová? Jistě, nejslavnější česká spisovatelka, ale odkud, z koho vyšla? I o jiných slavných osobnostech našich dějin se vedou spory ohledně rodičů. Vzpomeňme Jana Nerudu. Zde jsou stopy jasné, horší je to u T.G.M. I zde je ale okruh možných otců omezený. U Boženy Němcové je to horší. Všechny stopy vedou do prázdna – kromě jediné – jejího vlastního povědomí (nebo podvědomí), že se nenarodila jako Barunka Panklová. Jen toto téma nám mohlo na všechny schůzky s Dr. Ivanovem vystačit, kdyby nebylo řady ostatních.

Kdy umírá vojevůdce?

Kniha o záhadě smrti Jana Žižky z Trocnova, o sporu o pravost jeho kalvy (vrchní části lebky) nalezené v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi. V povídání o Žižkovi jsem pana doktora zaskočil jednou otázkou. Mohl Jan Žižka bojovat v bitvě u Azincourtu (Agincourt), jedné z bitev stoleté války, která se odehrála v severní Francii v oblasti Pas-de-Calais dne 25. 10. 1415? Někteří historici si tím vysvětlují několikaleté mlčení domácích pramenů o tehdejším protirožmberském lapkovi a škůdci. Nechal se Žižka najmout jako žoldnéř anglickým králem, aby unikl Rožmberkům? Vždyť bitva se odehrála podobně jako pozdější bitva u Sudoměře. Stísněný prostor, rozbahnělá půda, obratně se pohybující angličtí bojovníci proti nemotorným rytířům v brnění a nakonec i válečné vozy? Náhodná podobnost nebo si Žižka z této bitvy odnesl taktické ponaučení? Pustím se do toho, řekl mi tehdy pan doktor, ale už k tomu nikdy nedošlo. Psal o mnoha věcech; je takřka neuvěřitelné, co všechno dokázal za života zjistit, kolik stovek pátrání provedl a kolik knih napsal.

Martova pole

je kniha o válečných bojištích v Evropě. Tato kniha mě po převratu inspirovala k mým válečným toulkám po Evropě. Projel jsem je postupně při svých patnácti cestách skoro všechny. Pan doktor jen několik. Ale on na to potřeboval devisový příslib, povolení ze všech stran, měl velice omezený příděl peněz, které nemohly stačit na hotely, restaurace, musea, ovoce a pití ze supermarketů, ochutnávání francouzských sýrů a vín, koupi knížek a publikací, na kempy, zmrzlinu, pizzu a na francouzské saláty, které miluji. Vím, jak se to tehdy dělalo – jednou za bolševika jsem také tak cestoval po Francii. Devisový příslib stačil jen na to nejnutnější, na část benzinu, na parkování a na koupi čerstvého chleba či spíše bagety. Ta trocha propašovaných peněz navíc, schovaná v tubě na zubní pastu nebo ve vydlabaném mýdle, u dam ve spodním prádle - sloužila k nákupu džínsů, nedostatkových maličkostí, mýdel FA, drobné elektroniky a jiných kapitalistických „devocionálií“. Do auta se ale musely vejít kanystry s benzínem, sklenice sádla, konzervy lunchmeatu, leča, čínského vepřového, párků v konzervě atd. Bez toho všeho, jen s franky, jsem jel nejdříve po stopách v Martových polích. Nevěřil jsem jeho popisu bojiště u Arrasu; francouzské a německé zákopy měly být na některých místech od sebe jen 30 metrů - a ony skutečně byly. Neuvěřitelné - vojáci tak měli možnost učit se cizí jazyky pouhým našpicováním uší. Vedle německého, francouzského, anglického, kanadského a hřbitova příslušníků Commonwealthu, jsme oba byli také na La Target, slavném hřbitově u vesnice Neuville Saint–Vaast, jediném výlučném československém vojenském hřbitově, kde jsou pochováni vojáci z legendární roty NAZDAR z první světové války, ale i vojáci z druhé světové války. Tím nejslavnějším je legendární pilot a stíhač František Novák, „Král vzduchu“ před válkou, držitel mnoha světových rekordů v letecké akrobacii, první čsl. letec přijatý dne 1. 8.1939 do francouzského letectva, jehož ostatky byly v r. 1963 na tento hřbitov přemístěny ze hřbitova v Paříži, aby nakonec byly v roce 2002 převezeny do rodné obce Sokoleč u Poděbrad.

Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše

Po převratu, kdy se vítězně vrátil do vlasti Tomáš Baťa, který odešel do Kanady jako mladý Tomík, málokdo věděl něco o Janu Baťovi, zakladateli světového baťovského impéria, nevlastním bratrovi Tomáše st., který firmu převzal po jeho smrti. Dr. Ivanov nakonec věděl nejvíce. Obrátili se na něj potomci Jana Bati žijící v Argentině, pozvali ho do Sao Paula a nechali jej prostudovat rodinný archiv.

Ve shora uvedené knize mohl proto Miroslav Ivanov vyvrátit mýtus o kolaborantu Janu Baťovi, podnikateli již světového formátu, o jeho boji s obuvnickou lobby v USA a hlavně popsat jeho dvacetiletý spor s kanadským Tomášem, který u amerických soudů po válce zahájil vleklé soudní řízení o celý baťovský majetek. Spor, ve kterém na obou stranách zastupovala největší americká advokátní esa, viz např. i advokátní kancelář bratrů Dullesů, kteří zanechali i významnou stopu v americké politice, a kancelář dalšího významného politika Stassena, kandidáta na prezidenta USA. V knize cituje Ivanov z archivu zajímavou korespondenci, snahu komunistických vládců v Praze obklíčit Jana Baťu svými agenty, jeho přátelství s brazilským prezidentem Juscelinem Kubitschkem, který byl českého původu, a spoustu dalších věcí. Kdo ví, že Jan Baťa založil ve světě 30 (slovy třicet) průmyslových měst? Jen v Brazílii čtyři: Batatuba, Batayporä, Bataguassu a Mariopolis. V tom posledním názvu chybělo slovo „Bata“, ale bylo v něm jméno jeho manželky. Jméno Bata však nesla všechna ostatní města, jako např.: Bataville (Francie), Batanagar (Indie), Batapur (Pákistan), Cali-Bata (Jáva), Batawa (Kanada) a desítky dalších. Nikdy nešlo jen o továrnu s nějakými domy pro dělníky – stačí vidět letecké pohledy na tato města. Jan Baťa byl i literárně činný, vedl rozsáhlou korespondenci s přáteli a spolupracovníky po celém světě a za zásluhy o rozvoj hospodářství a zaměstnanosti v Brazílii dostal i cenu OSN. V roce 1957 byl navržen na Nobelovu cenu míru a kandidatury se pak vzdal ve prospěch jiného brazilského kandidáta, maršála Mariana Rondona.

Miroslav Ivanov nepíše jen o jeho hospodářských a sociálních zásluhách, ale i o tom, jak Jan Baťa celý život bojoval za svoji rehabilitaci, aby vyvrátil lži a pomluvy, o kterých Don Bazilio v Lazebníku sevillském píše: „A tak bídně člověk zajde, jehož pomluva zlá najde.“ Dr.h.c. Jan Baťa však nezašel –nakonec byl rehabilitován i doma, rozsudky Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Naopak jimi zašly všechny komunistické pomluvy, i ta nejlegračnější, jak Jan Baťa chtěl Československo přestěhovat do Patagonie. A nevím, jestli by měl Jan Baťa radost i z pochvaly, odkud by ji nikdy nečekal, od Milouše Jakeše, generálního tajemníka KSČ. Když jsem jej po listopadu 1989 spolu s novinářkou BBC Zuzanou Blühovou navštívil v jeho bytě v Dejvicích, nadšeně nám vyprávěl, jak byl „Mladým mužem“ u Bati ve Zlíně. Tak proč jste o něm natočili hanlivý film „Botostroj?“ zeptal jsem se. Jakeš se odmlčel a pak řekl větu, který by se měla vytesat na budově č. 9 v ulici Politických vězňů v Praze 1, sídle KSČM: „Někteří soudruzi dělali chyby.“ „A nedělali jste jich nějak moc?“ odpověděla Zuzana.

Atentát na Reinharda Heydricha

bylo životní téma Miroslava Ivanova; také proto, že jeho otec byl za účast na atentátu zastřelen. Miroslav Ivanov však začínal psát o jednom z největších hrdinských činů v českých zemích v době, kdy nejvýznamnější odbojový čin v nacisty porobené Evropě byl tabu. Já jsem se po mlhavých informacích dozvěděl jména Gabčík a Kubiš počátkem 60. let v učňovské zednické škole od jednoho statečného učitele, který nám o nich vyprávěl jako o tajemství, o kterém nesmíme nikde mluvit. Teprve v roce 1963 bylo povoleno publicistům Dušanu Hamšíkovi a Jiřímu Pražákovi vydat knihu „Bomba pro Heydricha“. Je příznačné, že Heinz Panwitz, šéf oddělení pražského Gestapa, který byl krátce po 27. 5. 1942 jmenován šéfem zvláštní vyšetřovací komise pro vyšetřování atentátu, ve své „Zprávě o atentátu“, kterou napsal po návratu ze sovětského zajetí. Panwitz tuto knihu v německém překladu četl a na okraj stránek připisoval své glosy typu: Ha-Ha, nesmysl, vykřičníky a jiné ironické poznámky. Panwitz byl ostatně zajímavou osobností. Nepohodl se se svými nadřízenými na Gestapu a nechal se z pohodlného a bezpečného zázemí Prahy dobrovolně převelet na východní frontu. Ve světle pozdější literatury, zjištění historiků a posledních poznatků, má Hamšíkova a Pražákova kniha skutečně jen význam povolené „priority“ – strana dovolila o atentátu napsat. Vždyť do té doby byla každá zmínka o Gabčíkovi a Kubišovi doprovázena komentářem: „Odstraněním Heydricha na příkaz protilidové buržoasní londýnské vlády usilovali o návrat kapitalismu do ČSR“.

Krátce po válce vyšla kniha Jana Andrejse „Za Heydrichem stín“, kterou pak komunisté zakázali a autorovi nebylo dále dovoleno publikovat. Její předností bylo, že vycházela z ještě čerstvých výpovědí přeživších účastníků, ale nemohly v ní být pochopitelně zachyceny všechny další důkazy, které se po další desetiletí postupně objevovaly nebo byly objevovány.

Pak na dlouhá léta nikdo o „zneužitých agentech Londýna a proradném Benešovi“ neslyšel, až přišel Hamšík s Pražákem a po nich i Miroslav Ivanov. Jako nestraník byl v nevýhodné pozici proti jejich stranickému posvěcení, a tak se rozhodl, že nebude psát reportáž literatury faktu, ale knihu monologů účastníků atentátu, kteří z různých důvodů přežili. Doufal, že takto to projde. Prošlo. Kniha „Nejen černé uniformy“, vyšla rovněž v r. 1963. V dalších vydáních musel ovšem Ivanov některé výpovědi rozšiřovat a jednu, výpověď profesora chemie, stále více omezovat, až ji vypustil vůbec. V průběhu pátrání začal totiž Ivanov objevovat důkazy, že Ladislav Vaněk, krycím jménem Jindra (podle sokolské odbojové organizace téhož jména), byl jedním z největších zrádců odboje, který vydal na smrt desítky odbojářů a členů jejich rodin. Z vedoucího odbojové organizace se stal horlivým spolupracovníkem Gestapa, aby se dlouhá léta po osvobození pokoušel tuto svoji činnost zastřít. Je zásluhou Ivanova, že profesora Ladislava Vaňka za pomoci jiných, zejména amatérského historika Stanislava Bertona z Austrálie, odhalil. I o něm budu psát samostatně. Vaněk je totiž téma témat. A protože jde o napínavé vyprávění, do kterého jsem se nejdříve nevědomě a pak zcela vědomě již před listopadem 1989 zapojil i já, budu tuto skoro špionážní story popisovat samostatně, protože do tohoto článku se již nevejde, stejně jako další související témata, např. kdo vydal rozkaz k atentátu nebo jak to bylo se dvěma Moravci, s prvním jako s generálem a šéfem naší rozvědky v Londýně a druhým jako s plukovníkem a nejodpornějším protektorátním zrádcem.

Protože nám večery v Podolí nestačily, jezdil jsem za panem doktorem na jeho chalupu do Týřovic, rázovité obce vzdálené 9 km od Křivoklátu na levém břehu Berounky proti zřícenině hradu Týřov. Nebyl by to Miroslav Ivanov, kdyby nepátral po historii své chalupy. Věděl, že to byl kdysi zájezdní hostinec U Staňků, ale podařilo se mu vypátrat ještě více. Zjistil, že v tomto hostinci přenocoval na jedné své cestě K. H. Mácha se svými přáteli Eduardem Hindlem a Antonínem Strobachem, pozdějším významným politikem. A došel i k podložené hypotéze, že se zde s nimi radil, kam by měl nastoupit jako začínající advokátní koncipient. A protože Strobach měl v Litoměřicích příbuzného justiciára Durase, soudil Miroslav Ivanov, že právě odsud za ním vyrazil Mácha do Litoměřic. Vyrazil, cestoval, putoval – v době, kdy nebyly vlaky a autobusy, se veškeré jeho cestování dálo pěšky. Chodil tak např. z Prahy do Litoměřic a zpět a pěšky také doputoval do Itálie.

Než opustíme Týřovice, ukázal mi pan doktor svoji dependance, česky dlouhou stodolu – plnou krabic písemností, svých výpisků a výpisů – podkladů ke svým knihám. V době jejich získávání nebyly počítače, nebyla paměťová média a pohled na stodolu plnou písemností byl fascinující. Tak se dříve psaly knihy! Miroslav Ivanov jich napsal totiž více, než jsou shora uvedené, např. „Novosvětská“ o osudech Antonína Dvořáka v Americe, nebo „Český pitaval aneb Královraždy“, či „A trpěl snad i kámen“, „Historie skoro detektivní“ a další.

Kdybychom měli mluvit o všech, povídali bychom si dodnes. Ale mohli jsme jen do roku 1999, kdy 23. prosince Miroslav Ivanov odešel do literárního nebe. Ale i tam jistě píše dál. Vždyť si do svého štítu vetknul výrok Romaina Rolanda: „Tvořit znamená zabíjet smrt“.