Sumpersko.net

Píseň „Hej páni konšelé!“ z repertoáru Karla Gotta zazpíval herec Petr Král na vzpomínkovém večeru v sobotu 25. října jako poděkování někdejším šumperským radním za záchranu divadla. „V říjnu 1994 vyšlehly z budovy plameny a tehdy páni konšelé rozhodli, že divadlo bude obnoveno a zachováno,“ řekl Král.

Bývalý starosta Petr Krill se upamatoval na první pocity po vstupu do vyhořelého stánku dramatických múz. „Podíval jsem se nahoru a uviděl pletiva místo stropu. Napadlo mě, že tohle nikdo nikdy nedá do původního stavu. A skutečně, dnes budova vypadá mnohem lépe než tenkrát,“ pochvaloval si Krill.

„Uplynulo už dvacet let, ale je to, jako by se to stalo včera, co zazvonil telefon a dozvěděl jsem se, že divadlo hoří,“ přidal vlastní střípek paměti Martin Žaitlik, šéf šumperských hasičů. „Byla to těžká práce, jeden z nejnebezpečnějších požárů, které jsme kdy likvidovali. Šumperský sbor nastoupil v plném počtu, posílili nás i kolegové ze zábřežské pobočné stanice. Museli jsme nasadit vodní děla a použili jsme speciální dýchací techniku. Budova byla tak zakouřená, že když člověk natáhl ruku, neviděl prsty,“ vylíčil situaci.

Hasiči neměli k dispozici dnešní moderní techniku, se zastaralými prostředky propátrali zakouřenou budovu, ve které mohl zůstat člověk odkázaný na jejich pomoc. „Mohutně se dýmilo i tam, kde nehořelo. Všude nesnesitelné horko. Pohled na zkroucené jeviště děsil. Hrozilo, že spadne celá jedna stěna. Nakonec se nám podařilo klenbu nad jevištěm zachránit, odvrátili jsme tím zhroucení budovy,“ vylíčil Žaitlik. Pamětníků je dnes už málo, většina sboru se obměnila, i po dvaceti letech však mají požár divadla zafixovaný ve vzpomínkách jako na jeden z nejrozsáhlejších.

Pozvání na slavnostní večer přijal také režisér Jaromír Janeček. „Požár nevznikl náhodou, někdo ho úmyslně založil. Agresivní síly měly s budovou podnikatelské záměry, chtěly tu nákupní středisko,“ přišel s vlastní teorií, proč budova vyhořela, a přiblížil posluchačům časy největší slávy šumperského divadla, kdy mělo 120 zaměstnanců. „Bylo tu přes dvacet herců, dva stálí režiséři a dva dramaturgové. Právě tehdejší soubor by si zasloužil pamětní desku za svůj statečný postoj. Herci dostávali četné nabídky, které odmítali, protože věřili, že divadlo bude obnoveno. Rozhodující pro záchranu byl postoj ředitele Domu kultury Vladimíra Rybičky, jenž nabídl prostory D123. Kdyby tehdy nebylo, kde hrát, divadlo by nepřežilo, dnes by neexistovalo,“ soudí Janeček, který v Šumperku režíroval řadu oceňovaných inscenací.

Podpořit kolegy přijel také prezident Herecké asociace Jiří Hromada. „Minulý týden jsem byl na pohřbu Pavla Landovského, který v Šumperku začínal,“ zavzpomínal na nedávno zesnulého kolegu. Potom však přidal veselou historku: „Navštívil jsem v Šumperku příbuzné, a tříletý Péťa, nejmladší z rodu Hromadů, se mě zeptal: Strejdo, ty jdeš vzpomínat na to upálení divadla?“

Hromada pochválil představení Její pastorkyně, konstatoval, že lidé do divadla chodí a herci nevyhořeli. Souboru popřál: „Zlomte vaz!“ A pak reprodukoval rozhovor s jedním bývalým českým premiérem: „Řekl mi, že divadlo není pupkem světa. Odpověděl jsem, že má pravdu, pupkem světa je přece konzum. Divadlo musí být jeho srdcem.“

Fotogalerie - Slavnostní večer v Divadle Šumperk

Ředitel šumperského stánku dramatických múz Matěj Kašík přiznal, že před dvaceti lety byl jedenáctiletý školák. „Zatímco tehdejší ředitel Král zažíval krušné chvíle, já si spokojeně hrál s angličáky. Ale snad mohu říct, že všechno zlé je i pro něco dobré. Lidé si uvědomili, že chtějí, aby divadlo v Šumperku zůstalo. Táhli za jeden provaz a díky tomu dnes má tak krásnou podobu,“ uvedl Kašík.

Vzpomínky prostřídaly šansony a evergreeny v podání Petra Krále, Olgy Kaštické, Tomáše Wursta a nové posily souboru Karolíny Hýskové, která v době požáru měla pouhé čtyři měsíce. Zazpíval a na působení v Šumperku zavzpomínal také herec Vladimír T. Gottwald. Zazněly písně z repertoáru Edit Piaf, Hany Hegerové, Franka Sinatry i Josefa Zímy. O klavírní doprovod se postaral Zdeněk Dočekal.