Sumpersko.net

Už od začátku hlásil, že Rock Point – Horskou výzvu na dvacet čtyři hodin chce vyhrát. Dobrodruh Zbyněk Cypra si evidentně byl vědom své síly. V Koutech nad Desnou totiž jako jediný zvládl uběhnout jedenáct patnáct a půl kilometrových okruhů a suverénně se stal vítězem druhého ročníku nejtěžšího českého běhu na čtyřiadvacet hodin. Loňského vítěze Petra Mazala překonal o dvě kola. Rozhovor vedl Patrik Pátek.

Zbyňku, proč ses rozhodl překonat o tolik to loňské premiérové maximum, když jsi vlastně nemusel?

Zbyněk Cypra: Jelikož tady nebyla příliš velká konkurence, tak jsem si dal vlastní závod. Potřeboval jsem zjistit, jak jsem na tom po loňském zranění, protože takhle dlouhý ultra trail jsem od té doby nešel. Teď jsem se přesvědčil, že už je to asi dobrý. Pro mě to byla výzva, že si vlastně oběhnu Mt. Blanc v Jeseníkách. Za těch více než sto šedesát kilometrů za dvacet čtyři hodin by se ani v té Francii nikdo stydět nemusel, že?

Co do výškových metrů jsi ale zdolal Everest...

Zbyněk Cypra: No, bylo toho dost. Hlavně nás ale školila zima u horní nádrže. Tam byly vlny jak na moři a foukal vítr takový, že jsme museli jít zešikma jak panďuláci. Šílené, takové věci jsem nikdy nezažil.

Jak dlouhých tedy bylo těch 24 hodin?

Zbyněk Cypra: Ještě čtyři kola před cílem by mi stačilo devět kol. Pak jsem si říkal, že by mohlo být deset. A těch jedenáct? Prostě jsem viděl, že se do času vejdu bez problému, a tak jsem šel ještě kolo.

Byla někde větší krize?

Zbyněk Cypra: Krize ani nebyla. Bylo to v pohodě. Jen teď cítím, že se mi motá hlava a potřebuji si sednout.

Letošní trasa se šla v opačném směru než ta loňská. Která je pro závodníky atraktivnější?

Zbyněk Cypra: Ten asfalt na seběh, jak byl loni, není moc příjemný. Mně by to ani nevadilo, protože teď, co jsem začal trochu jinak trénovat, tak po asfaltu fičím dost a celkem mi to přestalo vadit, ale raději mám les a měkké podloží. Když se šlo teď po asfaltu do kopce, člověk úplně vypne a nemusí dávat pozor, kam šlape. V noci to bylo super. V té zimě a větru se moc přemýšlet nedalo. Navíc jsem šel jen v trenkách, ale nebyl jsem sám s rudými koleny. Dalo se to vydržet a oproti tomu Mt. Blanku, kde je povinná výbava a spousta věcí, která dělá šest kilo navíc, jsme tady nemuseli mít nic. To mě potěšilo, protože občerstvovačky fungovaly, takže super. Takhle se mi to líbilo.

Když jsme u těch kolen, vidím, že to jedno je od krve. Co se stalo?

Zbyněk Cypra: To bylo v předposledním kole. V lese mi člověk říká: „Čau Zbyňo.“ Byl to kamarád z Kopřivnice. Já se zamyslel, kde se tady bere, a šel jsem na hubu, protože jsem se přestal koncentrovat. Ale jinak jsem žádný problém neměl. Ani kotníky, nic. Tělo je pevné a nášlap super. Cítím se tedy velmi dobře.

Tvůj hlavní cíl byl od začátku vyhrát, ale také jsi říkal, že to není boj se soupeřem. Co tedy konkurence?

Zbyněk Cypra: Když se podíváme do startovky, tak tu chyběla jména, se kterými bych se mohl tahat. Musím ale vypíchnout výkon mladého Tomáše Štveráka. Podal úžasný výkon, rozfázoval si to nádherně, stravu měl perfektní, dokázal zrychlit v závěru. Když jsem ho chtěl dát o kolo, tak podřadil a šel stejné tempo jako já, i když jsem měl o kolo navíc. Na to, že je to tak mladý borec, šel pěkně. Moc ho chválím.

Co stojí za těmi dvaceti čtyřmi hodinami?

Zbyněk Cypra: Tady se zúročí dlouholetý trénink. To nejde jít jen tak z ničeho. Jde jít, když si to někdo chce zkusit – dá tři kola, odpočine si a pokračuje, nebo obejde pět kol a jde spát. I to je řešení. V každém případě je to pro ty lidi zážitek, protože jít v noci do takového kopce, když jsem viděl, kolik je tam žen a navíc mimochodem velmi pěkných, tak vás to musí bavit. Když z toho nic nemáte, proč byste to dělali? Je to zábava, smysl něco zažít a uvolnit hlavu od stresu.

Povedlo se uvolnit a užít si tu noc na horách? Vnímal jsi nejrůznější úkazy na obloze?

Zbyněk Cypra: Před závodem jsem říkal, že se těším na svítání u horní nádrže. Nakonec jsem si spíš užil západ, protože svítání proběhlo, když jsem byl dole. Ale opravdu krásný byl východ měsíce mezi siluetou Pradědu a Švýcárny. Najednou tam byl nádherný oranžový pomerančový kotouč, který začal stoupat. To bylo krásné.  Díky tomu, že na kopci není světelný smog jako ve městě, tak jsem zahlédl několik silných meteorů. Byla to opravdová pohádka. Tyhle věci hodně vnímám.

Jak bys zhodnotil pořadatelskou stránku závodu?

Zbyněk Cypra: Myslím, že zázemí v Koutech je dlouhodobě osvědčené. Kdybych měl něco vytknout, tak informace. Závodníci pořádně nevěděli, jak na tom jsou. I já nevěděl několik kol, kdo je za mnou nebo přede mnou. Člověk pak jde tupě po tmě, s nikým neprohodí ani slovo celý okruh. Pak si říkáte, proč bych to měl dělat. Ale když máte cíl a víte, že se na někoho dotahujete nebo někdo na vás, tak je to zábavnější.

Uvědomuješ si, že tvé maximum se bude nejen těžko dorovnávat, ale hlavně překonávat?

Zbyněk Cypra: Myslím, že je to reálné. Pokud by šla skupina vyrovnaných závodníků, tak ten kontaktní způsob závodění může být výhoda. Takhle jsem řešil jen sám sebe. Přestože se teď v cíli cítím skvěle, už bych to znovu jí nechtěl. To je ale stav po každém takovém závodě, než se člověk otřepe