Sumpersko.net

Silnicí  D 579  z Honfleuru je to jen asi 30 km do Pont-L´Eveque a z něj po dálnici jen o pár kilometrů  více, je město Lisieux. Zde se narodila  a  jako řeholnice v klášteře Karmelitek  působila  sv. Terezie z Lisieux. S jejím jménem si můžeme pohrát: „ Therese, Theresa, Teresa, Thea, Thesi, Thery, Tessa, Tess, Tracy, Teresita, Resa a Resia. Do všech těchto jazyků byla přeložena její kniha „Dějiny duše“, kterou již přečetli miliony lidí na celém světě. Papež ji udělil výjimku, aby  mohla  již v 15 letech vstoupit do řádu. Následovala tam svoji starší sestru a další dvě sestry zase následovaly ji. Teresie byla nejvíce pověstná svým často opakovaným výrokem: „Můžeme  klidně  zůstat  docela  malé. Od Boha smíme s důvěrou očekávat všechno tak, jako malé dítě všechno očekává od svého otce.“  Ještě  známější  je její výrok: „Neodnese mě smrt, ale Bůh“.  Papež Pius XII. ji  prohlásil za  druhou patronku Francie po Janě z Arcu. Lisieux je správním městem regionu Pays d´Auge. Mezi  ním  a  Caen  je  vesnička Beuvron-en-Auge, která patří do sorty Nejkrásnějších vesnic ve Francii. Každý, kdo přijede na náměstí, hned  pozná,  proč tomu tak je.

Píšeme-li o duchovní tváři Normandie, nezapomeňme, že v  Rouenu  byla upálena Jana z Arcu, panna Orleánská, ve Francii známá jako Pucelle. O její  cestě  z  rodné vesnice Domrémy  v  Lotrinsku až na popraviště  na náměstí  Vieux - Marché  jsme  psali v jiném povídání.  Ale o Rouenu, hlavním městě Normandie psát musíme. Literární znalci budou jistě hledat stopy paní Bovaryové ze stejnojmenného románu Gustava Flauberta. Nebyla jen Flaubertovou  fikcí, protože  žena s velmi podobným osudem zde  skutečně žila a spáchala také sebevraždu. Do literárního místopisu Rouenu patří především slavný spisovatel Pierre Corneil (1606-1684), mimo jiné autor ještě slavnější postavy  „El Cid“– španělského národního hrdiny a také Maurice Leblanc (1864 -1941), autor proslulého lupiče - gentlemana Arsene Lupina.  Ten má  také  v  Étretatu na ulici Guy de Maupassant , ve velké zahradě svoje museum - Maison Maurice Leblanc. Lupin byl ojedinělý typ salonního lupiče, ve Francii nesmírně populárního a díky filmům  z padesátých  let  hraných i u nás, znali jsme ho i my. Starobylé muzeum  svými  archaickými  efekty  připomíná  pouťový  strašidelný zámek.

Nejvíce mě potěšilo, že se v Rouenu narodil i můj oblíbený malíř Théodore Géricault (1791-1824), hrdina románu Luise Aragona „Velikonoční týden“, mé oblíbené knihy z dospívání. Géricault  byl známý jako vynikající malíř koní a tedy i válečných scén a jeho obrazy najdete v Louvru. Dalšími  rouenskými  osobnostmi  byli Jean Letellier (1614-1576), proslulý námořní důstojník,  dále Jean  Jouvenet (1647-1717) klasicistní malíř a malíř náboženských motivů, který  zanechal  svá díla v Palais des Tuileries a v zámcích u Paříže  v Saint Germain-en-Laye  a ve Versailles  a  který to dotáhl na člena a profesora  Francouzské akademie. Je pohřben v kultovním kostele Saint-Sulpice, který znají všichni čtenáři knihy „Da Vinciho kód“  a Jean Restout (1892-1768) , rovněž klasicistní malíř.  Narodili  se  a  žili  zde i  hudební celebrity. Např. Francois Boieldieu (1775-1834)  známý svými komickými operami, Marcel Dupré (1886-1971 a  Maurice Duruflé  (1902- 1986), varhaník od Saint - Sulpice a  významný skladatel. Nesmíme zapomenout  i  na cestovatele a objevitele, jako byl např. Cavelier de la Salle (1643-1687) který objevil tok Mississipi a zakladatele  Louisany  nebo vědce, jako byl Charles Nicolle (1866-1936)  nositele Nobelovy ceny  za  medicinu  v  roce 1928 za objev šíření tyfu.

Dominantou Rouenu je samozřejmě jeho katedrála, která je vidět z různých míst města, ale málokdy v celku.  Její průčelí proslavil Claude Monet, který je namaloval v různém počasí, když všechny tyto verze maloval ze svého pokoje v hotelu naproti ní. Dostat se k ní musíte spletí úzkých uliček, až  vás  z  náměstí  Vieux-Marché  na náměstíčko Place de la Cathédrale dovede ulice Rue du Gros Horloge, první pěší zóna ve Francii. Na ní, jak už napovídá její jméno, spatříte velkolepé zlatočervené hodiny, jakýsi  orloj  bez  apoštolů  pocházející  z  let 1527-29, které anglický průvodce nazývá Town Clock. Jsou to skutečně Městské hodiny, které  k nádherné  katedrále patří.

Byl jsem v Rouenu dvakráte, poprvé s maminkou a podruhé s Lucií. Maminku jsem posadil do cukrárny, abych měl čas si katedrálu prohlédnout a  mohl  se  uvnitř katedrály  opájet  rastrem dvoupatrových gotických oblouků s třemi vlysy v každém z nich,  takže  chrámová loď  vypadá  jako vyšrafovaná. Průčelí katedrály kralují dvě nestejné věže, Tour St. Romaine  a Tour du  Beurre.  Tedy věž „máslová“ jejíž výstavba byla financována z daní za spotřebu másla. Katedrálu nejvíce proslavil  Cloude Monet, který  namaloval  celou  sérii  jejích „portrétů“  v různém počasí z okna hotelu kde bydlel. Filigránská  výzdoba  venkovních  roset  vyhlíží jako by byly vyřezány ze slonoviny. Než ji opustíme, poznamenejme, že v katedrále  je pohřben  již shora zmíněný anglický král Richard  Lví srdce. Druhou nádhernou církevní  stavbou v Rouenu je opatství St. Quen´s. s nádhernými vitrážemi  z  nichž nejkrásnější  je  růžicové okno  nad  východem  z  katedrály. Konečně třetí, ale zcela nevšední a moderní sakrální stavbou  je kostel sv. Jany z Arcu  na nám  již  známém  náměstí  Vieux - Marché. V  blízkosti  kostela se tyčí vysoký kříž na místě, kde byly nalezeny spálené ostatky  odsouzených , mezi nimi zřejmě  byly  i ostatky  sv. Jany.  

Z ostatních impozantních budov jsem si ještě prohlédl i budovu soudního dvora  Palais Justice (Law Courts). Na víc jsem neměl nikdy čas, protože při oné druhé návštěvě jsem Lucii ukazoval to, co jsem objevil při první. Tak jsem se nikdy nedostal do žádného z  rouenských muzeí a ani Lucie nestihla navštívit Musée de Céramique a já Museum Jany z Arcu a námořní museum. A co dělá Musée maritime v Rouenu? Rouen  je největší vnitrozemský námořní přístav ve Francii. Seina protéká středem města a teče do Atlantského oceánu, takže námořní lodě mohou připlout až do města, přesněji do jeho velkého přístavu.  A na závěr jen poznámku  o Lucii . Ze  své předchozí návštěvy Rouenu jsem věděl, že můžeme zajet až do středu města, ke bylo velké parkoviště. Když Lucie, kterou  jsem  pustil k volantu, již po třetí objela stejný okruh a ocitla se vždy na místě výjezdu, tak jsem ji varoval, že jestli k němu přijede po čtvrté, tak že ji zabiju. Skutečně to dokázala, takže  jsem  na  protest opustil auto a vyrazil na náměstí Vieux - Marché pěšky. Když jsem ji tam po dvou hodinách potkal, zjistil jsem, že tam dorazila také a dokonce s autem. Než jsem začal psát tento bedekr, tak mi připomínala, že v něm nesmím zapomenout ocenit její navigátorské schopnosti, což tímto činím.

Ale  k literatuře  nepatří  městečko Valmont, kousek od pobřeží nedaleko Fécampu, jak jsem si myslel, když jsem si vzpomněl na jméno hlavní  postavy  slavné knihy „Nebezpečné známosti“ Choderlose  Laclose, kterou  pod  názvem Valmont  zfilmoval mimo jiné Miloš Forman.  Je to jen shoda jmen.

Každý, kdo nechce Normandii jen projet, ale opravdu ji poznat, měl by navštívit nádherný zámeček Chateaux de la Roque nedaleko Sain-Lo, velmi oblíbený Američany, kteří navštěvují Normandii. Funguje jako cenově přijatelný turistický hotel, což není ve Francii výjimka. Mnohé zámky jsou v soukromých rukou a jejich majitelé si vydělávají na jejich údržbu ubytovacími službami. Jsou to takové luxusnější Chambre d´hotes, které jsou po celé Francii . Je to ubytování na statku, obdoba českého „Zimmer frei“. Jenže ve Francii  je v  ceně  bohatá snídaně, v Normandii samozřejmě camembert a k pití mléko nebo cidre. V Normandii můžete  nedaleko  Bayeux přenocovat třeba v obdobném zámečku Bellefontaine.

Ten kdo hledá malíře v Paříži na  Montmartru  nebo v  Provence, bude překvapen, že zázrak impresionismu  přišel na svět v Normandii, přesněji v přístavu Le Havre, kde se také nachází  Musée Malraux. A v něm plno impresionistických  obrazů ! Vedle Corota, Gauguina  je zde  také Eugéne Boudin. Není tak známý a již vůbec ne slavný jako jiní impresionisté, i když naše Národní galerie má jeho dva obrazy. Ale bez něj by se možná impresionismus nenarodil. Boudin sice studoval i maloval v Paříži, ale stále se vracel do rodné Normandie, takže byl dlouho považován jen za lokálního malíře. Maloval Normandii, její pláže a skaliska a také – krávy. V Musée Malraux mají obrazů kraviček celou stěnu. Boudinovi totiž krávy sloužily jako učební pomůcka. Studoval na nich světlo a rozklad barev, protože krávy se moc nehýbají, jen hlavou a nemusí se jim říkat, aby s sebou nevrtěly. Jednou, jak byl zvyklý, se Boudin zastavil u obchodu, kde se nabízela i jeho díla, aby se poptal, jak  jdou  na  odbyt. Všiml  si vystavené karikatury místních měšťanostů  a protože  jej zaujala, vyhledal jejího autora.

Byl jím neznámý mladík a jmenoval  se  Claude Monet. Ten vstoupil do učení k Boudinovi  a záhy svého mistra předčil. Namaloval totiž obraz představující východ slunce nad Le Havrem, který nazval „Imprese“. Obraz se  ocitl  v  roce 1874  na  výstavě u fotografa Nadara  na  Boulevard  des Capucines v Paříži, kde  se stal předmětem posměchu; taková mazanice hned tak k vidění nebyla. Mnohem  větší  úspěch měla karikatura ukazující vojáky, kteří před nepřáteli  pobíhají   s obrazy impresionistů a ti v hrůze prchají protože  malíři  vystavující u  Nadara si pak dali hrdý název – impresionisté! O přátelství  Claude Moneta s českým malířem z mého rodného města Kolína  Václavem Radimským  a  jejich společném bydlení v Giverny, jsem psal jinde. Radimský  žijící ve Francii 30. let se  musel po vypuknutí první světové války jako nepřátelský cizinec vrátit domů do Kolína, a to  přesto, že kamarádem  Claude Moneta byl  nejvýznamnější francouzský  politik  George  Clemenceau.  Když Monet v roce 1926   zemřel, přispěchal  až  z  Vendée do  Giverny , kde  zastihl  pohřební  zřízence jak  jeho přítele přikrytého černým hábitem nakládají do rakve. Clemenceau  odhodil  černé  sukno, strhl květinový ubrus, kterým  zakryl  Monetovo tělo  a  zvolal: „Žádnou čerň pro Clauda Moneta“.

Bayeux  vzdálené 10km  od Avranches, centra vylodění Spojenců,  je prvním městem osvobozeným Spojenci  a také prvním, které po svém vylodění navštívil  generál e Gaulle. Dokumentární  film zachycující jeho triumfální cestu na radnici  ukazuje s jakým nadšením Francouzi  vítali muže, kterého znali  jen  z radia BBC. Ale Bayeux bylo také dalším velkým sporem mezi ním a Spojenci; právě zde de Gaulle zjistil, že nemůže  ve  městě  jmenovat  svého prefekta, protože Spojenci  považují  personální obsazování administrativní správy ve Francii za svoji věc. Navštívit  v  Bayeux muzeum Bitvy o Normandii,  je povinnost ale prohlédnout si tapiserii  z  Bayeux je svatá povinnost! Jde nejen o unikát Francie, ale o světový unikát.

Zhotovení sedmdesát metrů dlouhého nástěnného koberce  si  objednal  ve dvanáctém  století  zdejší biskup Odo. Na padesáti osmi scénách je vyobrazena porážka anglického krále Harolda  v  bitvě  u Hastingsu  r. 1066, která vedla k dobytí Anglie Vilémem Dobyvatelem. Když jsem šel kolem těchto utkaných obrazů, připomínaly mi barevný pohádkový  diapás, který jsem v dětství zasouval do diaprojektoru. Protože francouzština má výraz „bande desinée“ (malovaný pás), který používá pro překlad slova komiks, byla má vzpomínka docela přesná. Tapiserie neukazuje jen bitvu, ale je na ní  zobrazena  i Halleyova kometa a zámek Mont Saint  Michel. Ten tvoří hranici mezi Normandií a Bretaní.

Napsali jsme o Normandii hodně. Ale zdaleka ne všechno. Ještě více než válečných muzei je v Normandii plno  hradů, zámků a kouzelných přístavů, např. Granville, nazývané Monakem severu, ostrovy a ostrůvky Les iles Chausey, zvonařství v nedalekém Villedieu-les –Poeles, jehož zlaté zvony zvoní po celé Francii, Coutances se svojí monumentální katedrálou a hradem, Lessay s pyšným románským kostelem, jehož pýchu mu ještě  dodala gotika, Valognes s hradem  z něhož se tyčí  oranžový donjon, jehož barva přechází z oranžova do zlata, La Hague s ruinou hradu shlížející se  v  mořské hladině, Barfleur, Saint Vaast s majákem a barevnými rybářskými čluny,  Saint-Lo s pevností a krajkovím své katedrály, románské opatství  v  Cerisy-la-Foret  koupající svůj odraz v jej obepínajícím  vodním kanále. Srdcem Normandie je Pays de Calvados, jehož hymnou a vlajkou je pití, které mu dal Bůh - vonící calvados. Pays d´Auge je rodištěm kulatých bochníků  sýru Livarot, kterým vévodí renesanční zámek Saint-Germain –de-Livet kolem kterého se pasou kravičky, dárkyně onoho kulatého sýru, pobřeží Fleurie s rázovitými hrázděnými domy a barevnými slunečníky na svých zlatých plážích a kostelem Saint-Pierre kombinující štíhlé věže se čtverhrannými doprovázenými  ornamenty gotiky.

V Caen  je jak víme největší  válečné muzeum, ale také zámek, který má více věží než oken, a co  L´Orne s románským kostelem s červenou střechou ve žluti pole, D´Ouche-en-Perche, jehož katedrála směle konkuruje těm nejkrásnějším ve Francii, zámek-pevnost v Belleme, hrad složený z donjonů v Alenconu , katedrála v Sées v noci svítící jako lampiony, bílé casino jako lázně v Bagnoles-de-l´Orne, ruiny zámku v zeleném parku Domfront  doprovázených kostelem plným lomených střech, hranatý donjon s cimbuřím, u kterého mi tak chutnal zlatavý camembert v Argentanu, zámek v Le Haras du Pin, který má více komínů než oken, pitoreskní kostel v L´Eure s byzantskými věžemi, hrady a hrádky v Gisors, Ecouis, pohádkový zámek koupající se ve vodě a zastíněný větvemi jako kulisami v La Cote des Deux Amants.

A co teprve středověký hrad na vrchu v Les Andelys připomínající Carcassonne, katedrálu katedrál v Evreux, bizarní hrad v Conches, pevnost-zámek v  Le Neubourg, skály v La Seine-Maritime, Le Val de Seine,La Cote d´Albaitre, Pays de Caux  a mnoho jiných krásných míst. 

Připijeme jim  šampaňským. Kde? No, přece v regionu Champagne, kam odjíždíme. Au revoir