Sumpersko.net

Sugestivní portrét státníka, jenž se neštítil použít značně nevybíravých metod, aby se dostal ke korytu a udržel se u něj, přináší novela Ladislava Mňačka Jak chutná moc. Stěžejní dílo československé literatury vyšlo v roce 1967 a nedlouho poté se ocitlo na seznamu zakázaných knih. V době svého vzniku znamenalo literární skandál a revoluci v hlavách čtenářů. Jen málokdo z pamětníků těchto časů knihu nečetl, přitom ne každý ví, že novela spatřila světlo světa v Jeseníkách.

Mňačko dílo napsal v polovině šedesátých let na Červenohorském sedle. „Přijel s manželkou na rekreaci do tehdejší zotavovny ROH, kde jsem pracoval jako sportovní a kulturní referent. Už v té době byl významným spisovatelem, ale osobně jsem ho neznal. Jako rekreant se zdržel čtrnáct dní. Po celou dobu pobytu nevystrčil nos z pokoje, od rána do večera jen psal,“ popisuje Zdeněk Zerzáň.

Ačkoliv novela je útlá, čtrnáct dní ani zkušenému publicistovi nestačilo. Zerzáň mu proto zapůjčil vlastní pokoj, kde manželé Mňačkovi setrvali dalších deset dní. „Vždycky večer jsem ho navštěvoval. Jak vytáhl stránku ze stroje, hned jsem si ji přečetl,“ líčí neopakovatelné zážitky.

Když kniha vyšla, Zerzáň se nedočkavě pustil do čtení. „Autor mi poslal výtisk s osobním věnováním. Bohužel ho dnes už nemám. Někomu jsem knihu půjčil, a tak se zatoulala k jiným čtenářům. Snad si jí někdo cení a opatruje ji,“ usmívá se šumperský pilot, horal a cestovatel.

Téměř orwellovský příběh politika z časů, kdy vládla jedna státostrana, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu bývalý přítel a oficiální fotograf, na Zerzáně mimořádně zapůsobil. „Byl neobyčejně silný a rezonovala v něm aktuální témata doby. O mnohém jsme nevěděli, ale přinejmenším v detailech jsme rozpoznávali reálie tehdejší každodennosti. Sugestivní atmosféra příběhu zprostředkovala skutečné události, které před námi mocipáni zatajovali,“ líčí pamětník, jenž sám tehdy zakoušel osobní střety s mocí.

Krátce po publikování knihy Mňačko emigroval a Zerzáň se s ním už nikdy nesetkal. „Před jednadvaceti lety mi jeho paní telefonovala, že zemřel,“ přidává smutnou vzpomínku.

V devadesátých letech se novela, která zkoumá, jak moc otravuje duši a mění původně charakterního člověka v odpudivou trosku, dočkala také filmového zpracování. Divadelní adaptaci uvádí v současné době brněnská Reduta.

Mňačko sepsal své nejslavnější dílo jako zralý muž, jemuž táhlo na padesátku, a zúročil v něm osobní zážitky. Coby mladík se za války přidal k partyzánům, v padesátých letech patřil k prominentním novinářům tehdejšího režimu. Nadšení pro komunistické ideály ho však časem opustilo. Na počátku šedesátých let popsal zákulisí zmanipulovaných politických procesů. Své nejslavnější dílo, otřesné podobenství o tom, jak hypnotizující moc může mít totalitní režim, vytvořil už z pozice nekompromisního odpůrce komunismu. V psaní pokračoval i po emigraci, jeho práce vyšly v 26 jazycích. Dodnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších československých spisovatelů.