Sumpersko.net

Rozkročen mezi Havířovem a Olomoucí, s dílem, které se dostalo daleko za hranice České republiky, a s osobitým uměleckým rukopisem plným přesných geometrických tvarů a optických klamů se Zdeněk Kučera stal jedním z předních představitelů českého abstraktního umění 60. let. Sochaři, malíři a pedagogovi úzce spjatému s Univerzitou Palackého v Olomouci (UP) nyní posmrtně vychází kniha vzpomínek s názvem Minulý život. Paměti outsidera. V rámci edice Paměť UP ji uvádí Vydavatelství Univerzity Palackého (VUP).

Vzpomínky Zdeňka Kučery vycházejí jako jedenáctý svazek edice Paměť UP a v mnohém se od svých knižních předchůdců odlišují. Zatímco všechny dosavadní díly psali autoři za svého života, Kučerovy vzpomínky představují soubor zápisků z umělcovy pozůstalosti doplněných o vzpomínky a vzkazy jeho přátel a kolegů. Netradiční formát podtrhuje také obsáhlá obrazová příloha rekapitulující Kučerovo unikátní geometrické a konstruktivní umělecké dílo. „Paměti Zdeňka Kučery jsou svérázné a osobité. S nadhledem, humorem a zdravou zemitostí dávají nahlédnout do života a mysli umělce, který měl výrazný přínos pro české moderní umění, avšak pro svou skromnost a zásadovost vůči tehdejšímu režimu své dílo ponechal ukryté ve stínu jiných,“ říká Aleš Prstek, ředitel VUP.

Kučera vystudoval matematiku a výtvarnou výchovu na Přírodovědecké, respektive Pedagogické fakultě UP, a právě kombinace těchto oborů se stala signifikantním rysem a tvůrčím motorem jeho umělecké tvorby. Ve svých uměleckých začátcích jej ovlivnil mj. fotograf Miloslav Stibor či malíř Aljo Beran, autor pavézy Univerzity Palackého, postupně však dospěl ke svému charakteristickému uměleckému rukopisu, v němž se snoubí geometrie, konstrukce, optické klamy, prostorové iluze a barevné plochy. I proto se v roce 1968 stal členem Klubu konkretistů, který tyto experimentální umělecké tendence v tehdejším Československu zaváděl a propagoval.

Své umělecké vize předával druhým rovněž jako pedagog, nejprve v Havířově, kde na jedenáctileté škole vyučoval výtvarnou výchovu a matematiku, od roku 1992 pak v Olomouci na své alma mater, kde na katedře výtvarné výchovy působil jako vedoucí. „Zdeňka Kučeru jsem poznala v 90. letech jako studentka katedry výtvarné výchovy. Učil nás tehdy modelování a prostorovou tvorbu. Když si vybavuji téměř 30 let staré vzpomínky, kromě laskavého a velkorysého přístupu Zdeňka Kučery k nám studentům mě napadá ještě jedna asociace spojená s jeho osobou: skromnost. Zdeněk Kučera byl skromný, neokázalý; o sobě a své výjimečné tvorbě ani o svých osudech s námi nemluvil – zpětně toho velmi lituji. Teprve postupně jsem se na výstavách více seznámila s jeho dílem, až mnohem později jsem se dozvěděla střípky z jeho životního příběhu. Třeba to, že rozmnožil odlitek posmrtné masky Jana Palacha nebo že pro své politické postoje patřil k perzekvovaným osobnostem, jimž bylo zakázáno jak učit, tak prezentovat svou tvorbu,“ vzpomíná Petra Šobáňová, odborná garantka knihy, proděkanka Pedagogické fakulty UP a rovněž členka katedry výtvarné výchovy, kde Kučera studoval a později působil jako vedoucí.

Kučerova abstraktní tvorba byla v minulosti prezentována na výstavách v Česku, Německu, Rakousku, Francii, Kanadě, USA či Itálii. Dnes je jeho dílo – vedle „domovských“ měst Havířova a Olomouce – zastoupeno rovněž ve sbírkách v Rotterdamu, Drážďanech, Lublani, Bratislavě nebo v Národní galerii ve Washingtonu.

Zdeněk Kučera (*1935 Litovel, †2016 Olomouc) - sochař, malíř, grafik a jeden z předních představitelů českého abstraktního umění 60. let. Věnoval se především geometrické a konstruktivní tvorbě, ve své tvorbě uplatnil poznatky ze světa moderního umění i studia matematiky. Absolvoval obor matematika a výtvarná výchova na Přírodovědecké, respektive Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jako pedagog působil v letech 1957–1992 v Havířově na jedenáctileté škole, kam musel odejít na tzv. umístěnku. Po roce 1992 se vrátil do Olomouce a působil jako vedoucí na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UP, kde v mládí vystudoval. Zpočátku se realizoval především jako sochař figuralista, postupně se propracoval ke geometrické abstrakci. I proto se v roce 1968 stal členem Klubu konkretistů. Malířství se začal naplno věnovat v průběhu osmdesátých let. Kvůli jeho chladnému vztahu ke komunistickému režimu se jeho dílu nedostávalo patřičné pozornosti, přesto se jeho tvorba dostala na výstavy a do sbírek po celém světě – např. do Německa, Rakouska, Nizozemska, Francie, Itálie, Kanady či USA. Za svou uměleckou tvorbu a činnost obdržel Cenu Masarykovy akademie umění (1993), 2. cenu na Bienále grafiky v Ostravě (1996) a roku 2000 převzal zlatou medaili Univerzity Palackého v Olomouci.