Sumpersko.net

Tušil jsem, že s povolebním spříseženectvím  ANO, SPD a KSČM bude legrace, ale že to bude taková sranda, jsem neodhadl.  Po výrocích poslanců  Okamury, který rozesměje vždycky a předsedy bezpečnostního výboru  Klotena a té poslankyně z jejich strany, co pokládá za svůj největší úkol boj proti iluminátům, se můžeme smát i ministryni obrany Ing. Karle Šlechtové. V televizním  pořadu „Události“ na ČT  po svém nástupu  do funkce s plnou vážností řekla, že „se s problematikou resortu obrany, o kterém nic nevěděla, plně seznámila během čtrnácti denního intenzivního samostudia na internetu a že si sebou ani na ministerstvo nebere nikoho, kdo by jí radil a pomáhal, protože má přeci svoji  hlavu“.

S holkami mám své „válečné“ zkušenosti. Jako s kamarádkou Lucií, se kterou jsem jednou navštívil místa vylodění Spojenců v Normandii v červnu 1944. Jééé, koukej na ten tank“, zvolala, když jsme na parkovišti zastavili vedle invazního exponátu - vojenského transportéru. „To není tank“, vysvětluji ji. „Jak to, vždyť to má pásy?“ A ty myslíš, že všechno co má pásy, je tank?“ „To by horská rolba byla taky tank, nemyslíš?“ „Ne, ta ne, ta nemá tu tyč a není zelená“. „Jakou tyč“, nechápu. „Tu rouru, jak se z ní střílí.“ 

 „Hele, tady bojovali Rusové“ upozornila mně. „Tady“, povídám, „kde by se zde vzali“? Kamarádka ukázala na legendární sovětský samopal  Špagin ve vitrině musea. „Vidíš, to je ta  jejich  puška s tím talířem“, povídá. „To není puška, ale samopal, a není to talíř, ale diskový zásobník“, vysvětluji. „No, ale patří Rusům“, tvrdí Lucie. „Patřil, ale je to kořistní zbraň, kterou sem Němci dovezli,“ trpělivě vysvětluji. „Oni jim ji ukradli?“  „Neukradli, ale když je v nějaké bitvě porazili, tak si jejich samopaly ponechali“, vysvětluji dále. „Ale válku vyhráli Rusové“, ujišťuje se znalkyně vojenské historie. „Jo, přesnější je ale říci Sověti,“ kapituluji. „A ti také bojovali s Němci“, ptá se. Co mám říci mladé holce, pro kterou je již rok 1989 středověk. Znám to od studentek historie na FF UK, jedna kolegyně tam odpověděla na otázku zkoušejícího, co byla studená válka, že to byla válka před válkou teplou a horkou. Když jsem opožděně za ní vyšel z muzea, viděl jsem, jak si venku užasle prohlíží jeden z kluzáků, které vysadily 6. vzdušnou britskou divizi. „To je letadlo?“. „Ano, tedy kluzák“, odpovídám. „A jak to klouže?“  Vysvětluji ji, že kluzáky s vojáky a dalším vojenským materiálem táhnou těžká letadla, od kterých se kluzáci  odpojí a dokloužou k zemi i se svým nákladem. „A kde mají vrtule“, ptá se Lucie?  „Nemají vrtule, nemají motory, jsou to kluzáci“, trpělivě vysvětluji. „A jak vyletí nahoru, aby se spojily s těmi letadly s vrtulemi“, neúnavně zjišťuje.  Vzpomněl jsem si na svoji čtyřletou Veroniku, když jsem ji před lety vysvětloval, proč letadlo letí a proč nespadne. „Letadla s vrtulemi je přece vytáhnou nahoru, co ti na tom není jasné“, povídám a ona na mně udiveně pohlédne. „Až na nebe?“ „Jo a už se mě neptej“, vezmi to jako fakt. Měla  jsi se v museu pořádně dívat, na jedné  obrazovce  běžel dokument, jak startují“, říkám a ona  se  okamžitě  obrací a běží zpět do musea.  Vysvětlit ji rozdíl mezi lehkým a těžkým kulometem bylo jednoduché – ostatně na to přišla sama. „Lehký kulomet je lehký, viď, protože je lehký a těžký kulomet je zase těžký“. To jsem ji musel odsouhlasit. „A těžký má kolečka“, dodala odborně. „“Ne vždycky, někdy má třínožku nebo je lafetovaný“. „A to je pak také kulomet“? „Ano“, odpovídám.  „Aha“, říká … a já mám zase na chvíli pokoj.

Předpokládám, že ministryně obrany Ing. Šlechtová si během svého internetového studia doplnila nejen tyto znalosti, ale že rozezná transportér od tanku a lehký kulomet od těžkého kulometu. Pokud tyto znalosti nemá a v životě střílela jen ze vzduchovky, tak jsme ještě ve větším ohrožení než s předsedou bezpečnostního výboru Klotenem. Je naprosto šílené, že někdo, kdo o vojenství a zbraních nemá ani páru, se stane ministrem obrany. Už jsme měli ministryni obrany Parkanovou, které  tak  slušely maskáče a dodnes chodí k soudu, pak ministryni Peake, dokonce  celých  osm dní  a  nyní  máme ministryni  obrany  Šlechtovou.

Chtěl bych zdůraznit, abych se vyvaroval obvinění z misogynie, že si nemyslím, že žena, nemůže zastávat funkci ministryně obrany. Vždyť právě Francie se shora uvedeným regionem Normandie, se může pyšnit svojí tradicí schopných ministriň obrany. Michelle Alliolevá-Marieová, Sylvie Goulardová nebo Florence Partyová  či německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová  však nevzaly svoje vědomostí po několika dnech z internetu, ale vojenstvím se zabývaly již předtím a byly schopnými odborníky.  Nebývá obvyklé, aby se ženy věnovaly válce, přicházejí na svět s jiným posláním, mezi které patří i rodit vojáky. Alez  vojenské historie víme, že ženy jsou někdy lepšími bojovníky než muži; jsou obětavé, trpělivé, vytrvalé a mají některé schopnosti, které muži nemají. Ostatně v izraelské armádě povinně slouží i ženy a vidět v Izraeli dívku na pláži moře v bikinách a s M 16 nebo puškou Galil  přes rameno, není zvláštnost. Až takhle uvidím ministryni obrany Ing. Karlu Šlechtovou, budu si jistý, že je bezpečnost ČR ve správných rukou.

„Laická a nezasvěcená vyjádření možná vytvářejí líbivé novinové titulky, ale armádu mohou zavést do slepé uličky“, řekl nedávno na adresu ministryně Šlechtové náčelník generálního štábu Josef Bečvář. Jenže se nestačí divit. Paní ministryně disponuje gejzírem nápadů a jako chrlič vody do kašny ji plní až pokraj. Jak píše Jaroslav Spurný v Respektu (8/1918): „Hlubinné  změny ve fungování ministerstva, armády a ve vojenských nákupech, generál Bečvář za smysluplné viditelně  nepovažuje“ a  generál Jiří Šedivý  dodává:“Karla Šlechtová se snaží být hodně aktivní, ale zcela evidentně ji chybějí základní znalosti z oblasti armády, strategie i  mezinárodních vztahů“.  Otázky, co to udělá s obranyschopností  země  jsou nepřípadné. Páni generálové si nevidí na špičku nosu. Karla Šlechtová není ministryní obrany, ale ministryní války. Bylo tomu tak i v první vládě ČSR, kdy Václav Klofáč byl ministrem obrany a generál Milan Rastislav Štefánik ministrem války. Dvojí vojenská ministerstva  byl důsledek tehdejších sporů mezi  Štefánikem , Benešem  a T. G. M..  Zbývá tedy, aby  její šéf spolu s ní  rozhodli, komu   vláda  v  demisi vyhlásí válku. Nejlépe nějakému nepříteli Ruska, protože Karla Šlechtová obdivuje Miloše Zemana, známého jako proruského prezidenta.

S ministerstvem obrany u nás bývá legrace. V roce 2012 jsem napsal tehdejšímu premiérovi Nečasovi následující dopis:

Vážený pane premiére

dovolte mi prosím, abych se na Vás obrátil s následující žádostí. V Lidových novinách ze dne 3. prosince 2011 jsem si přečetl Váš rozhovor s redaktorem těchto novin panem Danielem Kaiserem. Na otázku tohoto redaktora, jak se MUDr. Martin Barták dostal do funkce náměstka ministra obrany, jste odpověděl, že jste se seznámil s neurochirurgem Bartákem, člověkem, který měl hluboký zájem o armádní věci. Proto jste jej přivedl  k ministru  obrany Jiřímu Šedivému a bavili jste se o tom, jestli se pan Barták může uplatnit či nikoliv. Bylo na panu ministru Šedivém, aby si jako ministr jmenoval náměstky. Tak se pan MUDr. Martin Barták, v současné době  policií  obviněný pro korupci, stal náměstkem ministra obrany.Pane premiére, chtěl bych Vás informovat, že  mám  také mimořádný a hluboký zájem o armádní a vojenské věci, myslím, že mnohem větší  než  MUDr. Barták:

a/ Celý život se zajímám o zbraně, zejména vojenské, nejen o střelné a chladné zbraně, ale i o vojenskou techniku. Mám velkou literaturu o vojenství, různé  encyklopedie  o  střelných zbraních, tancích, letadlech, lodích  a  vojenských vozidlech, monografie, specializovanou literaturu o vojenské technice a to nejen v češtině, ale i v angličtině, francouzštině a němčině. Podobnou literaturu mám i o zbraních starověku, středověku a novověku.

b/ Na zbrojní průkaz mám několik funkčních krátkých zbraní, pistolí a revolverů, dále mám  funkční  malorážku  Merlin  a  sbírám nefunkční samopaly. Ve volném čase  chodím  na střelnici střílet. Mám i nefunkční legendární čsl. pušku vz. 24, se kterou  nastupovali po vyhlášení mobilizace  čsl. vojáci  v r. 1938 do pohraničních opevnění.

c/ Jsem řádným studentem Filosofické fakulty UK, (nikoliv University třetího věku)  a  moje moje disertační práce se zabývá důvody vzniku 1. světové války. Vojenská historie je mým největším koníčkem a mám spoustu knih s vojenskou tematikou, jak encyklopedie, tak z historie vojenství, armád, bitev  a  další vojenskou  historickou  a  odbornou  literaturu a literaturu  faktu z tohoto oboru, paměti vojáků, letců, námořníků  a  důstojníků, kupuji si prakticky každou knihu s takovouto tematikou. I tuto literaturu mám v různých jazycích.

Kupuji  si  pravidelně  magaziny  „Střelecká revue“ a „Zbraně a náboje“, jakož i magazin  „ATM“, věnovaný vojenské technice.

d/ Při svých cestách po světě, včetně mimoevropských  jako  USA, Kanady, Australie, Nového Zélandu a pochopitelně  i  evropských  zemích, jsem všude navštěvoval vojenská muzea.

Specielní zájem  jsem věnoval Francii;   každé léto jsem podnikal „expedice“, při každé najedu 6000-7000 km, takže po 15 takových dosavadních  cestách  jsem projel všechny kouty Francie. Hlavním cílem těchto cest  byla  historie, na kterou je Francie mimořádně bohatá a z historie to byla zase především vojenská historie. Vedle středověkých bojišť - bitev u Křesčaku (Crécy – en – Ponthieu)  v r.1346  nebo u  Azincourtu (1415), jsem sledoval i českou stopu, zejména  v místech bojů I. a II. světové války. Ale i prvé dvě středověké bitvy  mají  českou stopu, v bitvě u Křesčaku padl slavný český král Jan Lucemburský a místo jeho smrti dodnes  nedaleko místa hlavní bitvy připomíná „Český kříž“ (La croix de la Boheme) s českou, lucemburskou  a  francouzskou vlajkou a někteří historici se domnívají, že v bitvě u Azincourtu mohl, tentokráte na anglické straně,  bojovat jako najatý žoldnéř i Jan Žižka z Trocnova, jehož stopy  v Čechách se právě v uvedené době ztrácejí. Pochopitelně jsem ve Francii věnoval pozornost Napoleonovi a navštívil řadu míst spojených s jeho  válkami  a  politikou. Navštívil jsem opakovaně jeho hrob v Invalidovně a největší francouzské vojenské museum tamtéž.

Ve  Francii je cca 150 muzeí z 1. světové války a asi 200 muzeí z II. světové války. Většinu těchto muzeí jsem navštívil. Dvakráte jsem byl i v samostatném čsl. vojenském muzeu v Darney (článek na internetu) a na rovněž samostatném čsl. vojenském hřbitově La Target  v  Neuville-Saint-Vaast u Arrasu (rovněž článek na internetu), kde jsou pohřbeni čeští a slovenští vojáci z obou světových válek a vojáci z první české vojenské jednotky NAZDAR. O  jejím  vzniku  a místu  vojenské přísahy  jejich vojáků  jsem psal v příběhu o hledání této pamětní desky v jihofrancouzském městě Bayonne  - „Zde přísahali“, dostupném rovněž na internetu. Navštívil jsem i hroby českých vojáků roztroušených na desítkách francouzských a spojeneckých vojenských hřbitovů, mimo jiné i v městečku Cognac, proslaveném jinak výrobou takřka všech slavných francouzských koňaků a  v  sousedícím městečku Jarnac, rodišti a hrobu francouzského presidenta Francoise  Mitteranda. O hledání těchto hrobů a jejich návštěvách lze na internetu nalézt cestopis „Kde ty hroby jsou, kde jsou ti vojáci“. Prohlédl jsem si muzea, památníky a hřbitovy slavných a tragických bitev I. světové války u Verdunu, na Marně a na Sommě. V Paříži jsem mimo jiných muzeí navštívil hlavní muzeum a archivy francouzské armády v zámku Vincennes, kde jsou archivovány i památky na české (československé) jednotky a vojáky ve Francii. Je zde v příkopu i památník na místě, kde byl  v důsledku justiční vraždy z rozkazu Napoleona zastřelen vévoda Louis Antoine Henri de Bourbon Condé, vévoda z d´Enghien. Byl jsem na řadě jiných pozoruhodných míst spojených s vojenskou  historií, např. na místě prvního použití tanků v bitvě u Cambrai, na místě legendární bitvy u  Chemin des Dames  (Cestě dam), jinak také „Druhá bitva na Aisně“ v rámci Nivellovy ofensivy.

Ke  světovým válkám  patří i slavné a zároveň tragické místo – Compiegne, kde v lese na slepé koleji v železničním vagóně podepsali zástupci císařského Německa  11.11.1918 kapitulaci a později  dne 22.6.1940  v tomtéž vagonu musela kapitulaci podepsat i Francie.

Prohlédl jsem si největší tankové museum v Evropě  v Saumuru (Museé de blindes a Saumure) a Museum francouzského námořnictva  v Toulonu a Museum speciálních námořních výsadkových oddílů (Musée des troupes de Marine de Frejus) v Provence. V severní Francii  v  oblasti Picardie a Pas de Calais jsem viděl bývalá německá vojenská zařízení souvisící s výrobou a odpalováním německých raket V 1, V2 a V3 v Saint-Omer,  v Ardouval, Muzeum La Coupole (V 2 Base) ve Wizernes, válečné museum v  Ambleteuse nebo v Mimoyecques Base V 3.

V Andely jsem shlédl velmi zajímavé museum  sovětsko-francouzské letecké eskadry  Normandie-Němen.V Ranville Muzeum Pegasus dokumentující obsazení důležitého mostu v Normandii výsadkem z kluzáků.

Ve městě Falaise, kolem kterého se odehrála bitva o Normandii, která Spojencům po jejich vylodění otevřela cestu na Paříž, je nejen muzeum spojenecké obrněné techniky, ale v protikladu k tomu i jedno z nejkrásnějších muzeí hraček. V Remeši  muzeum  v budově

Vrchního velení spojeneckých vojsk, kde byla  dne 7.5.1945 podepsána kapitulace Německa, posléze na přání Stalina opakovaná v Berlíně.

V Normandii, na vyloďovacích  plážích  UTAH, OMAHA, GOLD, JUNO, SWORD  jsem si  při několika poznávacích cestách  prohlížel  desítky  muzeí  přímo na pobřeží věnovaných specielním vojenským útvarům spojeneckých armád  v této jedné z neslavnějších kapitol II. světové války. K nejdojemnějším patřila i prohlídka amerického vojenského hřbitova  v Colleville sur Mer za pláží Omaha, kde jsou pohřbeni desítky tisíc amerických vojáků padlých ve Francii. Článek  o tomto hřbitovu jsem  publikoval na Neviditelném psu.  Navštívil jsem i Muzeum  vylodění  v Arromanches , Muzeum dne D v Caen a Muzeum bitvy o Normandii v  Bayeux  a Muzeum generála de Gaulla  v tomtéž městě. Jedno z nejzajímavějších muzeí vylodění je v Port-en-Bessin, kde jsou vystavené tanky, které se potopily po vysazení z lodí do moře a po letech byly vytaženy.

V roce 2003 jsem také na internetu publikoval malé dějiny Čechů a Slováků sloužících ve Francouzské cizinecké legii, (Légion étrangere) tehdy ještě v době platného §115 tr. zákona, který hrozil odsouzením každému českému legionáři pro službu v „cizím vojsku“, ač již tato vojenská jednotka jako součást francouzské armády byla spojeneckou armádou. Jména českých legionářů jako plk. Josefa Šnejdárka  a  plk. Otto Wagnera patří k nejslavnějším hrdinům  této vojenské  jednotky. V Puyloubier v Provence, kde je umístěno museum Legie a kde se nachází i její  hřbitov a čestné pohřebiště, jsem  mohl položit květiny na hrob plk.  Wagnera.  Navštívil jsem i další museum legie v Aubagne.

Prohlédl jsem si všechny dostupné pevnosti Maginotovy linie, např.Schoenenburg, Hatten, Hochwald  nebo  Ouvrage de Lavoir a další. K vojenským památkám řadím i  venkovské sídlo prezidenta de Gaulla v Colombey - les-deux-Eglises, kde je tento slavný generál a prezident i pohřben, které jsem navštívil třikrát a kde je i jeho muzeum. Pokud jde o válečná místa ve Francii, zmínil jsem se jen o těch nejdůležitějších, viděl jsem i desítky dalších, nechci však z tohoto dopisu dělat  „Válečného průvodce  po Francii“, jen se srovnat se zájmem o vojenství MUDr. Martina Bartáka.

Navštívil jsem i vojenská muzea V Německu, Holandsku a Belgii, např. jednu z pevností, která vstoupila do dějin obsazením ze vzduchu na střechu  pevnosti  kluzáky s komandy vojáků – Eben Emael.

Podobné vojenské expedice jsem  podnikl  i v  dalších zemích, zejména v Anglii.

V Londýně jsem si prohlédl slavný křižník  Belfast,který s dalšími anglickými válečnými loďmi potopil německou bitevní loď Scharnhorst a Imperial  War Museum,  v Petrohradě křižník Aurora, v New Yorku letadlovou loď Intrepid, v San Franciscu ponorku USS Pampanito. Ještě v bývalé NDR jsem navštívil pevnost (hrad) Königstein, která sloužila za II. světové války jako vězení pro vyšší spojenecké důstojníky a odkud uprchl ipřes české území proslulý francouzský generál  Giraud, který na přání Spojenců měl nahradit  generála de Gaulla.

V jižní Anglii vedle středověkého bojiště u Hastingsu (1066) jsem navštívil muzea a letiště spojená s Bitvou o Anglii. Zejména velké letecké muzeum v Duxfordu , Museum RAF v Cosfordu a  další  muzeum  v tomtéž městě  - Royal Anglian Regional  Museum  popisující historii anglické námořní pěchoty a letecké muzeum v Hendonu, The Tank muzeum v Bovingtonu a  velké námořní museum v Portsmouthu,kde je i Royal Navy Submarin Museum a zakotvené slavné válečné lodě HMS Warrior a vlajková loď admirála Nelsona Victory. Nedaleko od louky Runnymede a památníku s nápisem TO COMMEMORATE MAGNA CHARTA SYMBOL OF FREEDOM UNDER LAW, kde král Jan Bezzemek podepsal  v  r. 1215  Magn Chartu, je The Air Forces Memorial, kde jsou na zdích  napsána jména  dvaceti tisíc  nezvěstných letců   z řad RAF z druhé světové války, mezi  nimi i čsl. letců. Nechci  Vás  již zatěžovat  popisem vojenských (námořních a leteckých) muzeí v Kanadě (Calgary a Ottava), v USA (např. Pattonovo muzeum v Kalifornii), v Australii  a na  Novém Zélandě.

e/ Jsem členem Společnosti přátel čs. vojenských opevnění o.p.s., která  renovuje  hraniční  opevnění postavená v třicátých letech minulého století a jezdím za svými kamarády do pevnosti Bouda a Vojenského  muzea  v Králíkách. Moji kamarádi s mojí právní pomocí pečují o tradice čs. prvorepublikové armády a provádějí návštěvníky jimi restaurovanými prostorami opevnění.

f/ Za komunistického režimu  jsem  v ČSLA jako voják získal kvalifikaci radisty ve spojovacím praporu 4. tankové divise, zvané „Ocelová pěst republiky“, která, jak jsem zjistil po převratu z odtajněných materiálů, měla v čele armád Varšavského paktu po zahájení  jeho útoku na Západní  Evropu útočit ve směru Heilbronn (BRD)  a  Lyon směrem na jih Francie.

G /Po převratu jsem získal zkušenosti ve státní administrativě; po přerušení advokátní činnosti jsem pracoval jako ředitel inspekce Ústavu na ochranu ústavy a demokracie (dnešní BIS)  a posléze jako 1. náměstek generálního ředitele Sboru nápravné výchovy, který pak z mé iniciativy byl přejmenován na Vězeňskou službu.  Z ní jsem si odnesl hodnost podplukovníka. Tyto zkušenosti pan  neurochirurg  doktor Bartáka před svým nástupem do funkce 1. náměstka  ministra obrany jistě neměl.

Vážený pane premiére, tímto stručným výčtem některých mnou navštívených vojenských objektů a  dalšími  shora uvedenými skutečnostmi, jsem myslím dostatečně prokázal svůj zájem o  vojenské  záležitosti, o armádní věci, zbraně, techniku a vojenskou historii. Nemám možnost svoji vojenskou „kvalifikaci  srovnat  s  vojenskými znalostmi MUDr. Martina Bartáka před jeho nástupem do funkce, protože o nich nic nevím. Jsem však přesvědčen, že se jim -  nejméně  vyrovnám. 

Proto jsem Vás chtěl požádat, abyste mne  doprovodil  k  panu ministrovi  obrany Alexandru  Vondrovi a doporučil mně,  jako  jste  doporučil pana MUDr. Bartáka, pro můj zájem o vojenské  a  armádní věci do funkce náměstka ministra obrany. Myslím, že se funkce jednoho náměstka brzo uvolní odchodem dosavadního náměstka pana Rudolfa Blažka a tudíž bude pro mě volné místo. Chtěl bych  Vás  Vážený pane premiéra ujistit, že díky své předchozí kvalifikaci právníka  a  advokáta,  nebudu nikdy obviňován z korupce a rozhodně se nedopustím takového jednání, jako MUDr. Barták, obviněný nyní z korupce, jako ex-ministr Drobil, který nabádal ke zničení  důkazů  o korupci státního úředníka a  ani jako pan Dalík, který ač nezván, se účastnil bez jakéhokoliv oficielního pověření  a příslušné funkce  jednání o nákupu  vojenské výzbroje v řádu miliard a je rovněž podezřelý z korupce.

Rád bych totiž po svém jmenování náměstkem ministra obrany (po přerušení advokátní činnosti), vedl  jednání  o  takové výzbroji, o jejím nákupu tak, aby uvedená výzbroj, zbraně a technika byly kvalitní a pro daňové poplatníky co nejlevnější.

Za  doporučení  k takovému jmenování, si Vám dovoluji předem poděkovat.

                                                                                   S  projevem  úcty

                                                                                   pplk. JUDr. Milan Hulík

Od pana ministra jsem obdržel odpověď, že mi děkuje za nabídku, ale  že  požadované místo je bohužel obsazené.

Chtěl  jsem se nabídnout paní ministryni Šlechtové za poradce, ale protože ona poradce nepotřebuje a umí si sama poradit  a začíná rozeznávat zbraně, byla by moje nabídka zbytečná. Počkám  si, až   vypukne demisionální  válka  na pomoc Rusku  iniciovaná  naší statečnou  ministryní  a pak se přihlásím. Ostatně, nechtěl bych zůstat jen podplukovníkem, hodnost  generála by mi slušela více.