Sumpersko.net

Olomouc roku 1945 a Olomouc dneška. Dvě podoby jednoho města propojuje online výstava Osvobození 1945 historičky umění a kurátorky Adriany Poláchové v prvním patře Vlastivědného muzea. Prostřednictvím historických fotografií a jejich současných protějšků přibližuje nejen konec druhé světové války, ale i proměnu městské krajiny, míst a paměti. Výstava, která je doplněna prezentací modelů pozemní a letecké vojenské techniky , vznikla k výročí osvobození města a ukazuje, jak hluboké stopy v Olomouci zanechal válečný konflikt.  

Olomouc se roku 1945 potýkala s posledními boji již od 6. května, ale k definitivní porážce nacistického vojska došlo až 8. května. Toho dne bylo město postupně osvobozováno od okrajů až po jeho střed. To si vyžádalo silnou odezvu u nacistického vojska, které stále disponovalo množstvím munice, schopné ostřelovat sv. Kopeček, Hodolany a vzdorovat Rudé armádě ve Chválkovicích. Nejdramatičtější střet Rudé a nacistické armády se odehrál v Komenského ulici. Město se tou dobou ocitlo pod zběsilou palbou a otřásalo se pod výbuchy devastující přilehlá okolí. O tom vypovídá například nálož u vlakového nádraží se záměrem zničit sladovnu, ale její síla zruinovala nejen hlavní cíl, ale také okolní nádražní budovy, domy i farní kostel. Nakonec se snaha o odsun nacistické armády zdařila. Výstava prostřednictvím fotografií prezentuje poslední momenty nacistické okupace a následné první mírové dny. Atmosféra násilí a nejistot skončila a lidé byli plní naděje a radostí, o čemž také vypovídá rychlá obnova architektonického obrazu města.

Jak vznikl nápad vytvořit online výstavu o osvobození Olomouce?

Předně bylo hlavním důvodem pro výstavu blížící se výročí konce druhé světové války a tím připomenutí této události. Je již zvykem připomínat výročí takových významných událostí a ani letos jsme od této tradice nechtěli upustit. Online prostor jsme zvolili kvůli lepšímu představení snímků. Šlo o krátkou prezentaci, která by ale mohla utkvět v mysli diváka více než obsáhlejší výstava s fyzickou přítomností snímků.

Proč jste se rozhodla propojit historické fotografie se současností?  Co má výstava návštěvníkům připomenout?

Chtěli jsme vytvořit něco originálního a atraktivního, co návštěvníky bude bavit a v rámci srovnání snímků si uvědomí poválečné změny. Komparace bohužel nebyla možná u všech historických snímků, a to kvůli již neexistujícím budovám a fotografiím zachycujícím sovětské vojáky. Výstava by měla návštěvníkům připomenout jednak konec druhé světové války a pohromu, jakou může válečný konflikt napáchat, a zároveň přiblížit obraz města po válečných událostech. Na druhou stranu má ale poukázat na dny, kdy se naše vlast osvobodila od hrůzovlády a započala dny svobody, na což by dnešní divák neměl zapomenout a být na tyto dny po právu hrdý.

Podle čeho jste vybírali konkrétní lokace ve městě?

Chtěla jsem využít fotografie s místy, která byla silně poškozena válečnými událostmi. Zároveň jsem nechtěla zůstat jen v centru města Olomouce, ale ukázat, že válka se týkala každičkého místa. Proto jsem zvolila čtvrti jako Chválkovice, Pavlovičky, Hodolany či ulici Hálkovu, která se přeci jen nachází dále městskému jádru. Roli zde měla i otázka vyvážení snímků z hlediska figurální složky. Soubor měly tvořit fotografie ukazující jak válečné škody bez lidské přítomnosti, tak i snímky prezentující vojáky samotné či při vojenské akci, například v Komenského ulici. Fotografie zachycující tehdejší svět s lidmi měly souboru dodat živost a mělo tím dojít k prolnutí dvou světů. Toho minulého s obrazem poválečných hrůz a přítomného s bezstarostným plynutím času uvnitř města. Kromě toho jsem se rozhodla využít všechny snímky z Komenského ulice, které dokumentovaly postup Rudé armády směrem k jádru města. Divák si díky tomu může udělat lepší představu o tehdejší situaci. Snímky jsou cenné i vzhledem k tomu, že si někdo v takové chvíli vůbec vzpomněl na fotoaparát a odvážil se situaci takto zdokumentovat.

Překvapilo vás během práce na výstavě něco, například proměna některé části Olomouce?

Válka s sebou vždy přinese mnoho poškozených nebo zdevastovaných míst, ale i přesto člověka překvapí míra takové katastrofy. I mě udivil například stav sladovny v Hodolanech či obytných domů jako na Hálkově ulici. Jsou i místa, která mě svou poválečnou proměnou překvapila. Předně se jedná o snímek zachycující dům č. 12 na Dolním náměstí. Když jsem jej prvně spatřila, nevěřila jsem, že se dívám na tentýž dům. Že se jedná o ten samý dům, potvrdila nejen kašna, ale i celkové uspořádání oken a pater domů. Zmizely však trojúhelníkové frontony, nadokenní i podokenní římsy či šambrány s ušima. Namísto toho se fasáda domů zjednodušila a zcelila. Domy získaly podloubí, zmizely některé architektonické prvky a v některých případech došlo k nástavbě. Rozdílů bychom zde našli opravdu mnoho, a proto necháváme divákovi prostor na jejich zkoumání. Také se změnila situace při vstupu do Barvířské ulice. Budova restaurace sice zůstala zachována, ale okolí prošlo změnou.

Byla některá místa obzvlášť obtížná najít nebo zachytit ze stejného úhlu jako na historické fotce?

Je pravda, že některá místa bylo obtížnější ztotožnit s historickou skutečností. Nejdříve bylo třeba zjistit, zda zachycené budovy stále existují nebo byly naopak srovnány se zemí. To se týkalo zejména sladoven nebo budov na vlakovém nádraží. Proto takové budovy nemohly být součástí naší současné fotografické dokumentace. Snažili jsme se, aby fotografie současných míst byly pořízeny ze stejných úhlů jako předchozí snímky. Fotografie Androva stadionu byla pořízena z poněkud jiného úhlu, avšak výsledek je určitě lepší, než kdyby byl objekt focen z původního místa. Stará fotografie Androva stadionu byla pořízena přímo ze země a vlivem zbořené tribuny byl v dáli vidět kostel sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně. Tento pohled jsme také chtěli zachovat. Současná fotografie je tedy pořízena z tribuny, tak, aby divák na snímku zahlédl i z malé části již zmíněný kostel.

 Nesou některá místa silný osobní nebo historický příběh, který vás oslovil?

Každá válka po sobě nechá dozajista silný zážitek. Stále mě při takových konfliktech překvapí zničení sakrální architektury. Kostel je vysvěcené místo, kde lidé hledají ochranu a je velmi znepokojující sledovat, jak i tyto budovy nejsou těmto hrůzám ušetřeny. Z historického hlediska musel být dost silný moment ostřelování jednotlivých objektů, které však zasáhlo více prostoru, než se plánovalo. Rovněž rozstřílení mostu na Masarykově třídě musel být hrozným zážitkem, ale zároveň poukazuje na zoufalost nacistické armády. Ti se ani ke konci války bohužel neštítili masakrů na civilním obyvatelstvu, o čemž podávali výpovědi mnozí pamětníci. Ať už se jednalo o masakry zde v Olomouci-Lazcích nebo jinde, například v Javoříčku, dopad na tehdejší obyvatelstvo byl značný.

Plánujete výstavu dále rozvíjet nebo doplnit o další materiály?

V podsbírce Negativy a diapozitivy je uloženo více fotografií zobrazujících situaci po roce 1945, je tudíž možné soubor na výstavě v budoucnu dále obohatit. V plánu je rovněž zjistit lokaci dosud neidentifikovaných fotografií. Také disponujeme několika snímky nacistické okupace před rokem 1945, proto nelze vyloučit doplnění dosavadního materiálu.  

Bc. Adriana Poláchová - historička umění se zaměřením na středověk. Příbuznost s malířem Karlem Supem ji přivedla ke studiu na uměleckoprůmyslové škole, odkud její zájem o historii a umění vedl až ke studiu teorie a dějin výtvarného umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. Během studia se také začala hlouběji zajímat o historické vizuální prameny, především staré fotografie, které zachycují proměny měst, staveb i přírodních scenérií. S takovými dokumentárními materiály se poprvé blíže setkala při psaní své bakalářské práce o středověké Jihlavě, kdy pracovala s vizuální dokumentací zachycující tragickou minulost bývalého dominikánského kostela i jeho rekonstrukci. Staré fotografie pro ni představují cenné svědectví o proměnách a příbězích spjatých s městy, vesnicemi, historickými památkami i krajinou.