Sumpersko.net

Význam slova čarodějnice vysvětluje Ottův slovník naučný takto: Čarodějnice byly popisovány jako osoby, které uzavřely spojenectví s ďáblem, zřekly se křesťanské víry, vzývají ďábla jako svého pána, ve všem se podřizují jeho vůli. Čarodějnice prý mohly lidem ublížit na zdraví, rozvracet manželství, přivolávat zlé počasí a neúrodu, brát kravám mléko a škodit dobytku. Jako prostředku užívaly vdechnutí, potření rukou nebo mastí, případně nápojů, připravovaných v čarodějnických kuchyních. Čas od času se musely čarodějnice scházet s ďáblem na určitých místech a skládat mu účty ze své činnosti. Na tyto schůzky zvané sabaty, konané na osamělých místech v noci, jezdily na dřevěných vidlích potřených čarodějnou mastí. Ďábel vystupoval na těchto sabatech v podobě černého kozla nebo kocoura.

Znamení, na základě kterých mohly být údajné čarodějnice usvědčeny byly následující. Nebyla-li podezřelá schopna na požádání zaplakat, byla usvědčena, protože vládlo přesvědčení, že čarodějnice nejsou schopny ronit slzy. Stejně obvyklé bylo hledání čarodějnických znamének – zvláštní bradavky, již čarodějnice vysávala své bližní a ďáblova znaménka, necitlivá místa na kůži, zanechaného údajně ďáblovými zuby a drápy. Podezřelá byla svlečena, oholena od hlavy až k patě a pečlivě prohlédnuta, zda má na kůži skvrny, mateřská znaménka nebo jizvy, které by mohly být označeny jako ďábelské. Aby našli i známky očím neviditelné, probodali zkoušející každou píď těla obžalované jehlou, až našli místo, které nekrvácelo ani nebylo citlivé na bolest. Dnešní vědci tvrdí, že emocionální šok z veřejného svlékání a hledání mohl u některých obětí vést ke vzniku dočasně anestetických míst a tím poskytnou lovců čarodějnic „důkaz“, který hledali.

První zmínky pronásledování a honu na čarodějnice jsou spatřovány již ve starověku, avšak opravdový rozmach čarodějnictví a zejména obviňování žen z čarování spadá do středověku a raného novověku. Spojení nesmyslné pověry s formou trestního řízení (inkvizicí) se stalo hrozbou pro celou Evropu. Od poloviny 16. století se čarodějnické procesy odehrály převážně v německých zemích, Skotsku a Francii. Vrchol těchto procesů nastává po třicetileté válce v druhé polovině 17. století. Důležitým dokumentem procesů byla bula papeže Inocence VIII. Summis Desederantes z roku 1484 (která rozvádí úmysl očistit církev od všech kacířů, přispět k jejímu rozkvětu a vymítit vše, co se s jejím učením neslučuje).

Praktický výklad podala kniha inkvizitorů Jakuba Sprengera a Jindřicha Kramera „Malleus Maleficarum“ – Kladivo na čarodějnice z roku 1487. Tato kniha se stala základní příručkou pro vedení procesů s údajnými čarodějnicemi a čarodějníky.

V období po třicetileté válce, kdy mezi lidmi převládal strach, nevědomost, rozvrácená morálka, zvýšená pověrčivost a nevzdělanost byla ideálním prostředím pro rozpoutání čarodějnických procesů, které zužovaly Jesenicko – tehdejší nyské knížectví v letech 1622–1684. Zde působil jako přísedící inkvizičního tribunálu Jindřich František Boblig z Edelstadtu, jehož touha po snadném zbohatnutí z majetku odsouzených obětí byla příčinou přerušení studia práv a počátkem budoucí kariéry inkvizitora. Za jeho působení na Jesenicku zahynulo v plamenech více než 250 lidí.

Území, jehož se toto tragické a nelidské řádění také dotklo byla severomoravská žerotínská panství a Šumperk. Zde na květnou neděli 1678 putovala do sobotínského kostela první oběť inkvizice – ubohá žebračka Marina Schuchová. Na mši u svatého příjímání ukradla hostii a pokusila se ji donést porodní bábě Dorotě Groerové, aby jí kráva dojila více mléka. Tato nevinná pověra se stala záminkou pro rozpoutání procesů na tomto území. Při odcizení svaté hostie byla Marina Schuchová přistižena ministrantem, který to sdělil kostelníkovi a kostelník faráři E. L. Smidtovi. Ten celou záležitost nahlásil losinské vrchnosti, jež tehdy reprezentovala hraběnka Angele Sybille Galle, roz. Žerotínová (pověrčivá dáma). Ta na radu hejtmana Vinarského pozvala na panství člověka, který měl s čarodějnicemi dlouholeté bohaté zkušenosti – již zmiňovaného J. F. Bobliga. Ten okamžitě využil své známosti se sekretářem pražského soudního dvoru nad apelací Jakubem Weingartenem, horlivým zástupcem čarodějnických inkvizičních procesů, aby získal povolení k ustavení inkvizičního tribunálu pro severomoravská žerotínská panstvím losinského zámku. Před příjezdem zastával Boblig místo hospodského ve vykřičené hospodě „U divokého muže“ v Olomouci.

Losinský zámek byl místem věznění, výslechu a mučení několika desítek nevinných lidí obviněných z čarodějnictví. 38 z nich bylo v letech 1679–1686 odsouzeno a popraveno. Pocházeli z 11 obcí, 3 žerotínských panství – losinského, vízmberského a třemešského.

Inkviziční tribunál tvořený panskými úředníky v čele s hejtmanem, byli poslušným nástrojem, ovládaným podílnictvím na kořisti a strachem ze samotného Bobliga. Jehož úkolem nebylo obviněnému vinu dokázat, ale mučením vynutit přiznání. Mučícími nástroji byly – palečnice, španělské boty, skřipce a rozpálená železa ovládána popravčím mistrem Jakubem Hayem, zvaným „Jokl“.

Náklady na procesy stále vzrůstaly a staly se tak pro vrchnost a zlověstného Bobliga příliš nákladnou záležitostí, což zapříčinilo, že se Boblig začal zaměřovat na zámožné občany z nedalekého Šumperka.

Do roku 1696 tomuto strašlivému řádění padlo za oběť 52 žen a mužů ze Šumperka a dnešního Nového Malína. Bezesporu mezi nejstatečnější oběti patří šumperský děkan a farář Kryštof Alois Lautner.

Tento muž byl považován za moudrého, vzdělaného a mezi šumperskými měšťany byl oblíben a vážen. Stal se však trnem v oku Bobligovi, neboť při svých kázání poukazoval na nesmyslnost celých procesů, jejichž problematiku prostudoval v knihách, které již o existenci čarodějnic a čarodějů vypovídaly. Snahy Bobliga zapojit Lautnera do procesů byly již při konfrontacích obětí ve Velkých Losinách. Zde kladl obžalovaným do úst výpovědi spojující Lautnera s čarodějnictvím, jeho účast na sabatech na Petrových kamenech, kde se jedlo, pilo, tancovalo a prováděly se nemravnosti. Tam prý také korunoval za čarodějnickou královnu manželku bývalého purkmistra Marii Sattlerovou, křtil děti ve jménu Satanově a znesvěcoval svaté hostie. Nebylo to nic nového, šlo o staré schéma z německých a slezských procesů, jen jména obviněných byla jiná. Boblig se neodvážil tohoto oblíbeného faráře zatknout v Šumperku, aby nevzbudil nežádoucí pozornost. Vyžádal si souhlas olomouckého biskupa a za pomoci mohelnického faráře a dávného Lautnerova přítele ho vylákali pod záminkou pozvání na hody do Mohelnice, kde mu předali zatýkací rozkaz a odvezli ho na Mírov. Lautnerovy výslechy a konfrontace, které probíhaly v Šumperku, v Losinách, na Mírově byly pro Bobliga bezvýsledné. Přestože shromažďoval nová a nová svědectví proti děkanovi, nebyl schopen z něj vynutit přiznání.

8. března 1683 v šumperské šatlavě začalo Lautnerovo mučení. Zde z něj vyháněli zlého ducha, pak mu palečnicemi rozdrtili palce na rukou – první stupeň tortury. 10. března – druhý stupeň španělskou botou, tři čtvrtě hodiny mu drtili holení kost, zde jediná slova, která z Lautnerových úst zazněla, byla určena Bohu a utvrzovala jeho nevinnu. 12. března se přichystali k třetímu stupni mučení – natahování na skřipec. Děkan vydržel všechny stupně tortury a podle práva měl být propuštěn. Avšak Boblig nemohl tuto porážku přiznat a vynaložil veškeré úsilí k tomu, aby mohl ve vyšetřování a mučení Lautnera pokračovat. Jeho úsilí bylo úspěšné. Lautner byl převezen do nového vězení v Mohelnici a dále mučen.

Poslední kapitola Lautnerovy tragedie se odehrála v Mohelnici. Dne 18. září 1685 byla provedena v kostele jeho degradace, byl posazen na vozík a za doprovodu sta mušketýrů dopraven k popravčímu místu. Na dva tisíce lidí přihlíželo se soucitem a málo tajeným hněvem tomuto strašlivému divadlu, při němž byl za živa upálen nevinný člověk, hájící pravdu a bojující proti pověře a lži.

Popisuji-li v této práci statečnost křivě obviněných obětí nemohu opomenout, tu jež dle mého názoru byla nejstatečnější, žena bohatého pláteníka Marie Pešková. Tato žena byla obviněna z čarodějnictví mezi prvními v Šumperku. Byla to Marie Sattlerová, přítelkyně a švagrová Peškové, která ji obvinila, ale také losinská lazebnice Dorota Biedermannová, podle jejíž výpovědi měla Pešková bradavici, tzn. ďábelské znamení a zúčastňovala se čarodějnických rejů na Petrových kamenech. Na rozdíl od Sattlera a jeho dcery, kteří se k obvinění přiznali „ vcelku bez problému “, přinesla Pešková Bobligovi starostí více, než očekával. Pravidelně si stěžoval knížeti Lichtenštejnovi, že se jedná o špatnou ženu, která by mohla být za vzor jiným čarodějnicím a čarodějům. Statečná Pešková se nepřiznávala ani při Bobligových hrozbách, jaká strašná mučení a smrt ji čekají. Nepomohly ani domluvy dávno zlomené Marie Sattlerové. Pešková přiznala jen to, že byla z čarodějnictví usvědčena, nikoli však, že by čarodějnicí byla. Boblig si tedy vyžádala, aby ji losinský kat podrobil opravdové tortuře. Ani trojí utažení palečnic nepřimělo obviněnou k přiznání, mlčela a údajně jen zlostně přihlížela. Kat nevěřícně kroutil hlavou, měl prý pocit, že mačká houbu. Nepomohla ani výměna šatů a izolace Peškové od země, z níž podle představ Bobliga čerpala od ďábla sílu. Ani po nasazení španělské boty nebylo slyšet nářku, žádná známka strachu či podrobení se. Když přistoupili k třetímu stupni tortury což bylo natažení na skřipec, byl Boblig opět zklamán, obviněná totiž vydržela bez hlesnutí či slzy i snímání ze skřipce což bylo neméně bolestivé. Zkušený kat pouze prohodil, že je to stejné jako kdyby natahoval kus dřeva.

Boblig byl nucen najít pro Lichtenštejna vysvětlení, konstatoval tedy, že jde o hrubou, silnou ženu, která se snaží zachránit svého manžela. Dále jí napomáhalo to, že se řadu let starala o roucha dominikánů, přičemž mohla krást svaté hostie, další vysvětlení nacházel Boblig ve svých zkušenostech, neboť tvrdil, že některé čarodějnice se raději nechají roztrhat na kusy, než by prozradil své komplice. 12.května 1683 byl nad touto statečnou ženou, která doma zanechala čtyři malé děti, vynesen rozsudek smrti upálením.

Manžel Marie Peškové Jindřich byl také obžalován z čarodějnictví, jelikož se k vině rovněž nepřiznal byl uvězněn, mučen a po 11 letech ve vězení umírá.

V domě, který patřil Peškově rodině se v současné době připravuje expozice čarodějnických příběhů, která bude součástí turistického nadregionálního projektu cestovního ruchu. Kostrou projektu jsou expozice v Mohelnici, Šumperku, Jeseníku a polské Nyse. Tyto různorodě pojaté expozice budou provázány cyklotrasou „Čtrnáct zastavení k období čarodějnických procesů“. Cílem turistů budou mimo expozic také pomníčky a čarodějnická boží muka. Někdejší lidská utrpení se pietním způsobem stane zdrojem poznávání mimořádně zajímavé historické události.