Sumpersko.net

Ve Velkých Losinách a v Šumperku prezident Miloš Zeman při své oficiální nezahlédl ani jedinou červenou kartu. V davu očekávajícím prezidenta na šumperské Hlavní třídě se dokonce mihla zelená.

Oponentní názory se však přece jen objevily. „Byla bych nerada, kdybyste odjel s přesvědčením, že kdo nemá červenou kartu, ten s vámi souhlasí. Jsem proti vaší politice. Poškozujete republiku doma i v zahraničí. Diskusi kolem údajného článku Ferdinanda Peroutky jste dovedl do trapnosti. Zasahujete do akademických práv a svobod. Myslíte si snad, že jste chytřejší než zástupci akademické obce?“ zeptala se prezidenta účastnice mítinku Jana Pekárková.

Zeman ocenil, že na rozdíl od jiných odpůrců vystoupila veřejně. „Většina oponentů uteče, sotva je vyzvu, aby vyslovili svůj názor. Ne že by se báli, oni jen nechtějí, aby bylo znát, že ve skutečnosti žádný názor nemají,“ řekl politik.

Slova hned následující diskutérky mu musela znít jako rajská hudba. „Vážím si vašich názorů, volila jsem vás, jsem na vás hrdá,“ svěřila žena na šumperské Hlavní třídě a sklidila za to bouřlivý potlesk.

Už před lety, ještě jako předseda vlády, zavítal do společnosti Hella. Jeho vizita na zaměstnance mimořádně zapůsobila. „Sebral jeden světlomet, rozpřáhl se a mrštil jím o zem. Výrobek se samozřejmě roztříštil. Celé vedení, a to včetně zástupců německých majitelů, na Zemana šokovaně zíralo. On však jen pokrčil rameny a jen tak jakoby mimochodem utrousil, že přezkušuje kvalitu produkce závodu,“ vzpomíná svědek události na premiéra a samozvaného kontrolora jakosti v jedné osobě.

Několikrát Šumpersko navštívil prezident Václav Klaus. Při mnoha soukromých návštěvách už od devadesátých let rád využíval místní tenisové kurty, kde předváděl své sportovní nasazení a zápal pro hru.

Jeho předchůdce ve funkci však byl v Šumperku jen jednou – v roce 1993. Stejně jako současná hlava státu i on tehdy skoro automaticky zamířil do stánku dramatických múz. „Měl být na radnici, ale najednou se objevil v divadle, prezidentské návštěvy se tehdy neplánovaly tak precizně jako dnes. Václav Havel potřeboval na pár hodin vhodné útočiště a napadlo ho, že by si vypůjčil mou kancelář. Ale ne že by si ji jen tak zabral. Slušně mě požádal, dokonce se sepjatýma rukama,“ kroutí hlavou tehdejší ředitel divadla Petr Král.

Obraz skromného prezidenta s dlaněmi vzpínajícími se při prosbě o laskavost jako by vypadl z některého Havlova absurdního dramatu.

Královi se každopádně navždy vtiskl do paměti. Od té doby také s pietou uchovává plastovou láhev, z níž první prezident samostatného českého státu pil vodu.